Pouhé dva roky zbývají do chvíle, než se Česká televize dostane do situace, kdy její reálné příjmy přestanou stačit na tak rozsáhlou nabídku, kterou dnes produkuje. Rostoucí náklady a inflace požírají prostředky, s nimiž na Kavčích horách hospodaří. V čerstvě schváleném strategickém plánu do roku 2026 televize varuje, že pokud se něco nestane s financováním, bude muset zavírat některé provozy a škrtat v původní tvorbě.

Na první pohled se zdá být šetření úplně jednoduché. Televize má přece celkový rozpočet kolísající mezi šesti a sedmi miliardami, tak co by v něm nějaké řádky nemohla škrtnout. Ale ve chvíli, kdy se ekonomové blíže seznámí se strukturou rozpočtu, jejich argumenty obvykle pohasnou. Ostatně, rozpočet nezpochybňují ani ekonomové sedící přímo v televizní radě, kam byli zvoleni se záměrem, že hospodaření Kavčích hor zkrotí. V televizi momentálně probíhá audit nákladů, který by ji měl nasměrovat k efektivnějšímu fungování, ale to je spíš krátkodobá náplast než dlouhodobé řešení.

Veřejnoprávní televize v Evropě můžeme rozdělit na dvě skupiny. V té první jsou stanice, které vyrábějí hodně původní tvorby, a to je logicky nákladné, protože platíte lidi, techniku i provoz. Ve druhé skupině jsou pak televize, které svůj program skládají z pořadů nakoupených jinde. Náklady ovlivňuje také to, jakým jazykem mluví diváci. Když nakoupíte obsah, který můžete odvysílat bez titulkování i dabingu, máte pozici jednodušší než země, kde divák očekává překlad.

Česká televize patří v tomto dělení mezi výrobní televize – natáčí hodně pořadů, dramatiky a koprodukuje filmy. Případné rozpočtové škrty by tedy vedly hlavně tudy. Časovou skladbu programu ale „neokecáte“, pořád tu zůstane 24 hodin na několika programech, které musíte něčím nasytit. Ale kde v tom případě tolik pořadů vzít, jestliže už teď nároční diváci nadávají, že se neustále reprízuje? A kdo je vlastně vyrobí a za kolik? Tolik produkčních kapacit by se možná ani nenašlo. Ve velkém by se to tedy vyřešilo nejspíš nákupem zahraničních pořadů, které by se jenom přeložily. Sledovanost ale naznačuje, že se s nimi zas tak moc diváků neidentifikuje, takže by se záměr minul účinkem. Nebo, lépe řečeno, nenaplňoval by cíl tak dobře, jako by to udělala původní tvorba.

Pokud se sníží objem výroby pořadů, povede to nevyhnutelně k personální, technické a výrobní redukci. Nevyužívaná technika nebo studia jsou příliš drahý luxus na to, aby se držely v rozpočtu jen pro případ, že by na ně zase mohla přijít řada. Asi nejvýznamnější dopad by mělo redukování výroby na přenosovou techniku. Ve schválených dlouhodobých plánech se píše, že to pak přímo ohrozí přenosy z velkých kulturních akcí, sportovních utkání a podobně.

Podle analýzy totiž nebude možné zajistit výrobu signálu z velkých sportovních akcí mezinárodního významu, které se u nás pořádají. Organizátoři mají vysoké nároky a v republice nemá nikdo jiný přenosovou techniku odpovídající jejich požadavkům. Oprávnění pořádat velké akce by potom získaly na úkor České republiky jiné státy, které budou přenosy schopné zajistit.

Česká televize dnes provozuje sedm stanic a snaží se přitáhnout pozornost také k pořadům natáčeným jenom pro internet. Je to moc, nebo naopak málo? Má být úkolovaná jako na Slovensku, nebo mít spíš silnou normotvornou pozici, jako je tomu v Německu? A jakou formou potom její služby budeme platit?

V Senátu se bude znovu diskutovat o chystaných mediálních novelách, které mají změnit systém volby televizní nebo rozhlasové rady. Přechodně mají také dorovnat poplatky o inflaci. Ale jedno nejde bez druhého, jsme v roce 2022 a definice úkolů veřejnoprávních médií je v lepším případě stará dvacet let, v horším tři dekády. Sebelepší mediální rady budou bezradné, pokud nedostanou funkční rámec, v němž mohou kontrolovat činnost veřejnoprávních médií. I kontroverzní osoby v radách nakonec odnese čas, ale pořád tu zůstává hlavní otázka: jakou společenskou poptávku mají média veřejné služby naplnit v příštích deseti letech? A ne, opravdu nejde jen o zpravodajství.