Český rozhlas hledá své místo ve společnosti

Pod hladinou českého mediálního rybníčku žije různorodá havěť, ale až dosud nebylo zvykem, že by jeho hladinu čeřil zrovna veřejnoprávní rozhlas. Ten jako spokojený kapr odpočíval u dna, kde měl klid. Ospalou realitu Českého rozhlasu ale už delší dobu narušuje série událostí, které líného kapra mohou připravit o život. Z průzračné tůně se pozvolna stává toxické jezírko. Kapr se na to rozpačitě dívá.

Údery zvenčí

Rozhlas se v uplynulých letech měl vypořádat se změnami, které přineslo konkurenční prostředí. Po většinu své historie jim nemusel čelit, své místo měl jisté. První kroky soukromým podnikatelům začátkem 90. let dokonce sám usnadnil. Pomáhal vybudovat svou vlastní konkurenci. A ta mu pak s výrazným náskokem utekla, protože rozhlas nedokázal dost pružně reagovat na potřeby posluchačů, na technický rozvoj, na proměnu návyků ve společnosti a koneckonců i na vývoj řemesla jako takového.

Větší změny vždy přibrzdila obava, aby rozhlas neztratil svou „veřejnoprávnost“. Ta bohužel měla a má podobu sonorního časového znamení, po němž následuje devadesátiminutová inscenace. Rozhlas se uvázal ke starším věkovým skupinám a stárnul společně s nimi. U kdysi hlavního okruhu, stanice Praha, se to projevilo v roce 2009 dramatickým poklesem poslechovosti. Jakkoliv to zní morbidně, je bohužel smutnou pravdou, že její posluchačská základna začala vymírat.

Slibný projekt stanice pro mladé v podobě Radia Wave byl zašlapán dřív, než se mohl rozvinout. Rádio se stalo obětí legislativních, soudních a úřednických půtek a nakonec se muselo odstěhovat na internet a do televizní digitální sítě. Snahy o jeho návrat do analogového éteru brzdí celková politická situace, která splašeně pádí vstříc volbám, ale také ODS, která už delší dobu volá po zestátnění rozhlasu.

Nejprve chtěl rozhlasové a televizní poplatky zrušit europoslanec Edvard Kožušník, nyní jde s tímto tématem do voleb královéhradecký kandidát a zasloužilý člen mediálních rad Petr Štěpánek. Český rozhlas by podle nich měl žít jen ze státního rozpočtu. To by bylo poprvé v historii: i komunistický Československý rozhlas dostával od vlády jen část svých příjmů, zbytek obdržel přes inkaso od občanů.

Výpomoc zevnitř

I kdyby se Český rozhlas nemusel vyrovnávat s tlaky zvenčí, rozhodně by se nenudil. Na problémy si umí zadělat sám. Žádná jiná instituce v zemi není tak obratná ve střelbě do vlastních nohou. Rozhlas má 23 stanic, v jejichž názvech je totální zmatek. Vyjmenujete jich bez nápovědy alespoň pět?

Regionální stanice omílají recepty a písničky na přání, prokládané dalšími písničkami převážně s prošlou záruční lhůtou. Kolovrátkový přístup k vysílání zcela přebíjí podařené věci. Chabé jsou také marketingové aktivity celého rozhlasu: dobré věci propagovat neumí, průšvihy vysvětluje rozpačitě a na výtky reaguje s nedůtklivostí staré panny.

Rozhlasu to ovšem vůbec neulehčuje ani jeho vlastní rada. Z orgánu, který má podle zákona zastupovat veřejnost, se stala solidní trafika odpadlíků, kteří dostali funkci. Na rozhlas tak dohlíží bývalý pokladník ODS, bývalý tajemník normalizačního ředitele rozhlasu, dlouholetá věrná členka ODS a nyní zaměstnankyně mediálního lobbisty – a tak dále. Tito lidé schvalují dvoumiliardový rozpočet důležitého podniku a rozhodují o generálním řediteli.

V červenci 2009 po deseti letech odvolali ředitele Václava Kasíka tak překotně, že museli měnit svoje vlastní pravidla. Místo něj dosadili do nejvyšší funkce Richarda Medka, kterého vzápětí skolily zdravotní problémy a nakonec rezignoval. Z pěti měsíců od jmenování byl v práci sotva dva, zbylé tři promarodil. Rada přesto ocenila jeho práci a na odchodnou mu dala štědrý zlatý padák ve výši 1,5 milionu korun. Václav Kasík nedostal nic a ještě mu plat ve výpovědní době snížili.

Hledání místa

Rozhlas nyní stojí před programovou konferencí, která má určit jeho směřování v příštích letech. Aby k nějakým rozhodnutím dospěl, musí se nejdříve vypořádat s neduhy, které si táhne z minulosti.

Zatím to vypadá, že přesně to dělat nechce. Původně totiž mělo jít o konferenci se zásadním dopadem, po rezignaci Richarda Medka je najednou jen „doporučující“. Rozhlas ztratí další cenné měsíce v těžce konkurenčním prostředí, protože se na něčem dohodne, ale pak to nechá uležet. Rámec diskuse určuje věta z televizního rozhovoru s prozatímním ředitelem Peterem Duhanem, že nejlepší změna je ta, které si posluchači vůbec nevšimnou.

Jenže radikálním řezům se rozhlas nevyhne. Také je musí tvrdě obhájit před zaměstnanci i veřejností. Na práci Barbory Tachecí mohou panovat rozdílné názory, jisté ale je, že když nastoupila na Radiožurnál, tak měla nějakou vizi a byla za ní skutečně vidět práce. Jenže rozhlas tenhle smělý pokus neustál. Jak dopadla Bára Tachecí, víme všichni. A Radiožurnál pořád sedí na čtvrtém místě poslechovosti. Taky býval první.

Pokud rozhlas bude pokračovat v kurzu, že nejlepší změny jsou žádné změny, vymstí se mu to. Dojímat se historií a filozoficky rozebírat budoucnost nestačí. Rozhlas už hlavně nesmí dál sedět na zadku v koutě, ale naopak o sobě dát hlasitě vědět. A narovnat svou páteř.