Bylo 14. února 1876 a čtyřicetiletý Američan Elisha Gray si mnul ruce. Stačí už jen vyplnit oznámení o chystaném patentu, odnést ho na úřad, a během tří měsíců bude nový senzační objev navždy zapsán pod jeho jménem. Gray, člověk, který mnoha lidem ulehčil život – to přece zní.
Presbytarián Gray na převratné technické novince pracoval ve své laboratoři v Highland Parku. Jak už to bývá, k nejšťastnějšímu pokusu z hlediska vývoje lidstva došlo víceméně omylem, když Gray zkoumal, jak by se na dálku dal přenášet text. Než se rozhoupal k poslání patentové ohlášky, podrobil nové zařízení, které na první pohled tak trochu připomínalo klaviaturu v kufříku, po dva roky zkouškám.
„Já, Elisha Gray, zde v Chicagu prohlašuji, že jsem objevil nový způsob telegrafického přenosu zvuku,“ začal svou ohlášku patentovému úřadu vynálezce. Na dalších řádcích popsal celý technický postup. Zněl šíleně. Copak je možné, aby spolu mohli dva lidé hovořit, i když jsou daleko od sebe? Bylo to možné, a Grayovy pokusy především dokazovaly, že jím popsaná metoda skutečně funguje.
Elisha Gray měl toho únorového dne neuvěřitelnou smůlu. Když s vyplněnou ohláškou jako třicátý devátý člověk v pořadí dorazil na patentový úřad, dozvěděl se, že jen dvě hodiny před ním si obdobný aparát už patentoval pod číslem 174 465 někdo jiný. Jeho zástupce prý dorazil hned ráno a přihlášku podal jako pátý. Neměl sice k dispozici žádný funkční prototyp a zařízení podle popisu připojeného k patentu asi ani nebude fungovat, ale to víte, pane Grayi, prošvihnul jste to. „Teď tu byl!“ chtělo by se zvolat s Cimrmanem.
To ranní ptáče byl nějaký devětadvacetiletý cucák. Jmenoval se Alexander Graham Bell…