Zemřel Jan Kaplický. Ve sdělovacích prostředcích a v části veřejnosti se touto smutnou událostí probudila touha vypořádat se s domnělými či reálnými křivdami, kterých se rodná země na architektovi dopustila. Touha vzdávat hold člověku, ke kterému se Češi začali hlásit až v posledních letech. Touha vzdát mu hold prosazením sporného díla, byť by tím měly být popřeny různé principy. V pozadí přitom nejde ani tak o Kaplického, jako o českou povahu.

Kaplický emigroval do Velké Británie v roce 1968. Jako architekt získal reputaci, nad některými stavbami svět uznale pokýval hlavou, ale v České republice o něm po listopadové revoluci i přesto vyšlo jen několik letmých článků. A i v těch byl Kaplický zmiňován jen marginálně, obvykle ve výčtu dalších jmen světové architektury, nebo jako „ten, co s ním žila Eva Jiřičná“. Výrazněji ho představil až rozhovor pro týdeník Reflex v únoru roku 2004. „Praha je mi řádně nenakloněna. Když někdo nebydlí v České republice, tak je vždycky podezřelý. Je snazší, když do Prahy přijede Francouz nebo Angličan, ale ne emigrant. A já jsem emigrant. Ta česká uzavřenost stále trvá. Ne sice za železnou oponou, ale – řekl bych – pivní,“ přemítal v rozhovoru Kaplický a poznamenal, že v Praze se mu už nic postavit nepodaří.

Od roku 2004 se Kaplický objevoval v tuzemských médiích čím dál častěji. Češi zjistili, že se někdo prosadil v cizině, a jak je jejich dobrým zvykem, začali se k němu hlásit – stejně jako předtím třeba k Martině Navrátilové a mnoha dalším lidem, kteří uspěli spíš navzdory rodnému prostředí, než díky němu. Avšak většina rozhovorů klouzala po povrchu, takže místo podstaty Kaplického tvorby se dotazy zaměřovaly na okolnosti emigrace a rodinné záležitosti. A skoro v každém interview zaznívaly věty, podobné té už citované – Praha mě nemá ráda, nic tu ode mě nechtějí… „Říkal jsem jednomu primátorovi, že bych aspoň popelnici pro Prahu rád navrhl,“ stýskal si architekt pro Lidové noviny. Od světového architekta se Kaplický posouval víc a víc k tomu, že si zkrátka a jednoduše otevřeně říkal o práci – a my mu ji tu nechtěli dát jen proto, že nemáme rádi emigranty.

Ve stejnou dobu se začalo mluvit o nové budově Národní knihovny. Čerstvě jmenovaný ředitel této instituce, Vlastimil Ježek, už tehdy říkal, že budova vznikne „na zelené louce“, někde mimo centrum hlavního města, nejlépe u stanice metra. V květnu 2005 už byla řeč přímo o Letné a počítalo se s vypsáním mezinárodní architektonické soutěže, po níž by následovala šest let trvající výstavba nové knihovny za bezmála tři miliardy korun. O půl roku později se z řešení naléhavé situace s uskladněním stále se rozrůstajících knižních fondů náhle stalo přání, že má být nová Národní knihovna „architektonickou dominantou Prahy“, která bude inspirována městskou knihovnou v Seattlu. Měsíc poté Jan Kaplický Hospodářským novinám opakuje, že by chtěl, aby od něj Praha měla aspoň popelnice. „Teď je naděje, že bude na jaře vypsána mezinárodní soutěž na stavbu nové budovy Národní knihovny na Letné. Bude záležet na tom, jakou podobu ta soutěž bude mít. (…) Nesmí to tu usnout jako Sněhurka,“ prohlásil architekt.

Z mediálního hlediska je zajímavé, že sotva to prohlásil, už byl mezi všemi zúčastněnými architekty favoritem, ačkoliv ještě soutěž ani nebyla vypsána a sám Kaplický si nebyl jistý, jestli se jí zúčastní. Přesto v únoru 2006, rok před vyhlášením výsledků, MF DNES píše:

„Na soutěž upozorníme osm vytipovaných architektů, kteří v posledních deseti letech realizovali ve světě opravdu zajímavý projekt budovy knihovny,“ prozrazuje zákulisní informaci ředitel Ježek. Mezi horkými želízky je i slavný český architekt Jan Kaplický, jehož progresivní styl znají hlavně Britové, ať už jde o londýnský ateliér Future Systems nebo obchodní dům Selfridges v Birminghamu. „Je to nádherný nápad, doufám, že to vyjde, Mohlo by to být světové,“ reagoval již dříve Kaplický.

Konkrétnější obrysy dostala Kaplického účast v soutěži až v dubnu 2006. „Na Letné se má stavět nová budova Národní knihovny. Nevím, jestli bude možné zúčastnit se soutěže. Přizvou asi omezený počet lidí, také záleží na tom, kdo bude v komisi. V každém případě si myslím, že by se soutěže měli zúčastnit lidé ze zahraničí, jinak se z toho zase stane česká záležitost. Měla by být alespoň evropská,“ poznamenal pro Xantypu.

Soutěž byla vyhlášena v polovině května 2006. Národní knihovna škrtla podmínku, že se mohou účastnit jen tvůrci, kteří postavili kulturní budovu minimálně za 20 milionů euro. Ježek v den vyhlášení řekl pro ČTK, že na soutěž upozorní také Kaplického. „Potěší nás, když bude soutěžit,“ poznamenal. Vzápětí dodal, že porota byla vybrána tak, aby rozhodovala nezaujatě, ne tak, aby vyhrál Kaplický. „Určitě to musí být stavba soliterní, zajímavá… Ale především to musí být knihovna. Nemůžeme postavit nádhernou stavbu a nakonec usoudit, že jediné, co tam nedokážeme provozovat, je Národní knihovna…,“ vtipkoval ředitel knihovny. Mezi 760 přihlášenými zájemci nakonec opravdu byl i ateliér Jana Kaplického.

A pak přišel březen 2007 a s ním Kaplického vítězný návrh, o němž sám autor pro ČTK prohlásil, že „má neuvěřitelnou barvu“. Primátor Pavel Bém ho pro stejnou agenturu označil za „odvážný, překvapivý, originální, energeticky úsporný, jistě i kontroverzní“. „Teď přijdou ke slovu konzervativní památkáři a začne živé představení o budoucnosti moderní architektury v Praze. Já jsem znám jako příznivec odvážných řešení,“ citovala agentura pražského primátora, který, jak později vyšlo najevo, zas takový přiznivec odvážných řešení není.

Osobně jsem tehdy označil Kaplického návrh nové knihovny za hromadu hlenu, zejména při pohledu na vizualizaci, která plánovanou budovu znázorňovala v sousedství současné zástavby. A trvám na tom. Proti odvážným myšlenkám v architektuře nemám nic, vadí mi tento konkrétní návrh s tímto konkrétním pojetím. Jsem rád, že na tuto stavbu veřejné peníze nepoputují, zejména s ohledem na pochyby o regulérnosti architektonické soutěže, které se objevily už krátce po vyhlášení vítěze. Ale rozhodující je nakonec můj subjektivní pocit, že tohle je cokoliv, jenom ne knihovna. „Na pražské Letné má vyrůst barevná plastika, a kdesi v jejích útrobách má být ukryta knihovna. Z ní ovšem není na vnější formě stavby patrno nic,“ promluvil mi z duše Milan M. Horák v Lidových novinách. Vizualizace zkrátka zachycuje křiklavý, pouťově barevný rosol, ne knihovnu.

Úmrtí tvůrce této „chobotnice“ či „blobu“ vzbudilo v části lidí pocit, že bychom jako národ měli odčinit tu do nebe volající nespravedlnost, že slavný architekt, o kterého jsme se ovšem léta nezajímali, nemohl v hlavním městě své rodné země zanechat svou stopu. Vždyť je jeden z nás, je to Čech, zaslouží si to in memoriam, rezonuje kdesi v pozadí aktivit, které se snaží blob na Letnou dostat stůj co stůj. Není ale právě tohle ta česká malost, kterou se přitom Kaplického příznivci ohánějí jako jednou z příčin jeho úmrtí?

Jsem přesvědčen, že světové renomé Jana Kaplického vůbec nepotřebuje dodatečnou legitimizaci od Čechů. Jeho úspěšné stavby už mu nikdo nevezme, mezi slavnými jmény architektury je zapsán, ať na to má „štempl“ od rodné země, nebo nikoliv. Nechme proto Jana Kaplického odpočívat v pokoji, který si zaslouží ze všeho nejvíc.