Ministerstvo kultury připravuje návrh hodnotícího systému, podle kterého by se označovala například přístupnost filmů. Chce přitom spolupracovat se zástupci jednotlivých segmentů trhu, jichž by se označování mělo týkat. Systém, který je běžný ve většině zemí světa, u nás zatím zaveden není. Jakýkoliv nápis u filmu má pouze doporučující charakter a například u počítačových her není označování „přístupnosti“ povinné vůbec. Obecně vzato, co neohlídají rodiče, to se dostane dítěti do rukou.
Vrtá mi hlavou, zda by to tak nemělo zůstat i dál. Byl bych nerad, kdyby se byť třeba relativně volná pravidla postupem času vyvinula v extrém, známý ze Spojených států. Všimnul jsem si totiž, že třeba strategická hra Caesar IV se v USA nesmí prodávat dětem mladším deseti let. Důvod? Je v ní zmiňován alkohol (výroba vína) a vyskytuje se v ní násilí (souboje). Totéž platí pro čtvrtý díl Civilizace (násilí).
Chápu, že mnoho rodičů by se varovnými nálepkami řídilo. Ale dostáváme se tím k letitému sporu, který byl u nás přiživován především debatami kolem násilí v televizi: Měly by být děti vychovávány státem, nebo svými rodiči?