Nekrology filmové a televizní režisérky Marie Poledňákové připomínaly především její rodinné komedie. V mediálním prostředí však zanechala ještě jednu důležitou stopu. Po sametové revoluci patřila k lidem, kteří v tehdejším Československu pomáhali od nuly vybudovat soukromé televizní vysílání. První nestátní pozemní televizi stihla se svými kolegy spustit dokonce ještě předtím, než obrazovky a vkus národa ovládla stanice Nova.

Marie Poledňáková totiž sestavovala první vysílací schéma televize Premiéra, pozdější Primy. Zpočátku to byl projekt jen pro Prahu a střední Čechy, neboť se na mapě objevil nový výkonný vysílač – čerstvě dostavěná a zprovozněná žižkovská televizní věž. Díky tomu mohla vysílací rada připravit tendr na komerční konkurenci Československé televize. Mluvíme totiž o době analogového vysílání, kdy volných frekvencí nebylo na rozdávání.

Režisérka chystala projekt s Jitkou Markvartovou, poté se do filmové a televizní společnosti přidala další velká jména z Barrandova: Jiří Menzel, Miroslav Ondříček nebo Vít Olmer. Právě renomé filmových tvůrců rozhodlo o tom, že Premiéra v listopadu 1992 v podmínkách končící federace skutečně získala potřebnou koncesi. Porazila tehdy pět konkurentů.

Premiéra v čele s předsedkyní správní rady Marií Poledňákovou slibovala programové schéma, o němž už dnes víme, že bylo naivní. Řídilo se představou, že divák je ušlechtilý a od televize očekává vzdělání a společenský prospěch. Rodinné filmy tedy měly doplňovat servisní pořady pro důchodce, televizní burza pracovních příležitostí nebo kvalitní regionální zpravodajství. Jiří Menzel líčil, jak budou regiony žít sebevědomou kulturou. „Zpravodajství bychom chtěli dělat více chlubivé, žádné drsné zprávy, na jaké jsme zvyklí ze zpravodajství České televize,“ rýpnul si tehdy do Kavčích hor, jejichž reportéři pokrývali mafiánské zločiny éry kapitalismu bez pravidel.

Reálné programové schéma se od teorie slibované při licenčním řízení poněkud odchýlilo. Ostré vysílání Premiéry začalo 20. června 1993, teoreticky ho mohlo naladit asi 2,5 milionu lidí. První večer nabídl italskou komedii, kterou vystřídal balet Řek Zorba, rovněž vysílaný z Itálie. Zaměření na Apeninský poloostrov nebylo náhodné, mohly za to peníze italského investora Mariana Volaniho. Podnikatel z Trentina do Premiéry přinesl své zkušenosti se zakládáním soukromého vysílání v Itálii na konci 70. let. Podobně pak investoval do stanic v Petrohradě, ve Varšavě nebo v Sofii.

Volanimu patřila také síť videopůjčoven, a tak Premiéře zajistil distribuční práva na italské seriály a filmy. Své české partnery pozval do Itálie, kde je seznámil s ekonomickým fungováním komerčního vysílání. Představa Marie Poledňákové o „optimistické televizi, pozitivně řešící společenské problémy“ se s byznysovými pravidly příliš nepotkávala. Její dramaturgická vize a Volaniho pragmatický přístup na sebe narážely, takže televize neměla jasnou tvář. Režisérka opakovala, že pořady mají být kvalitní. Volani kontroval béčkovými filmy a telenovelami. Do toho se přidaly tahanice o vysílací prostor s regionálními studii, jejichž frekvence pomohly Premiéře s rozšiřováním pokrytí do dalších oblastí České republiky.

Z původní snahy o sebevědomou televizi se stal spíše program plný „italských konzerv s prošlou záruční lhůtou“. Tuto ironickou glosu utrousil Marek Eben, když v únoru 1994 uváděl start konkurenční TV Nova. Nova s americkými investory v zádech získala celoplošnou síť kmitočtů. Zato Premiéře s nekompletním pokrytím se finančně nedařilo, sledovanost se pohybovala v jednotkách procent, a italský investor se z projektu rozhodl odejít. Svůj podíl postupně kompletně prodal Investiční a poštovní bance.

Marie Poledňáková, Jitka Markvartová i další spoluautoři odešli z televize Premiéra už zhruba rok po jejím spuštění. Jako zkušenost s nákladným televizním podnikáním jim to stačilo.

Přes všechny patálie, které rozjezd stanice z tehdejšího Paláce kultury obnášel, to byl důležitý signál, že je Česko připravené na standardní mediální trh. V jiných postkomunistických státech to trvalo déle. A třeba v Rakousku si na první celoplošnou komerční televizi museli počkat až do roku 2000. Premiéra tedy svůj název naplnila ve více ohledech, než možná sama čekala.