Bezmála osmnáct let po sametu jsou mezi námi pořád lidé, které intenzivně zajímá, co Státní bezpečnost psala do svých spisů o různých známých jménech. „Aféru“ řádně properou noviny, ve vzduchu ovšem visí otázka, co z toho. Fajn, běžná populace okope celebritě kotníky, ozvou se pohoršené hlasy a Homolkovi si u televize vyčtou, kdo vlastně kupoval všechny ty Neckářovy desky. Ale – co s tím? Jak život společnosti ovlivňuje zjištění, že jeden zpěvák možná (a možná taky ne) před dvaceti lety něco někomu řekl?
Pro současné dění má taková informace mizivou, ba přímo nulovou hodnotu. Historický význam je sporný. Pravdivost informací, ale hlavně jejich kontext se s odstupem dvou desítek let těžko ověřuje.
V této souvislosti je velmi zajímavý včerejší rozhovor Martina Veselovského s Radkem Schovánkem z archivu bezpečnostních složek ministerstva vnitra. „Novináři zapomínají, nedělají rešerše a na druhou stranu si také ulehčují práci. Když chcete napsat nějakou syntézu, nějakou složitější práci, musíte třeba pochopit strukturu StB, musíte znát směrnice. Ta práce trvá dlouho. Zatímco když si vezmete svazek nějaké známé osoby, tak v podstatě opíšete ta data, která tam jsou a můžete to dát klidně na první stránku,“ shrnul Schovánek současnou mediální praxi. „Samozřejmě, že ty svazky obsahují spoustu nesmyslů a polopravd, protože StB nezískala kvalitní spolupracovníky. Neměla kvalitní informace. Ale je téměř vyloučeno, že by si ten konkrétní příslušník StB informace vymýšlel,“ dodal. „Registr svazků si můžeme představit jako telefonní seznam. Všichni lidé, kteří jsou v telefonním seznamu, mají telefon. Ale vůbec to nevypovídá o tom, jak často ho používají a komu telefonují,“ upozornil.
Rozhovor si můžete poslechnout v Rádiu na přání (odkaz do internetového archivu, původní stránka už neexistuje), nebo pustit přímo tady:
[audio:http://www.rozhlas.cz/radionaprani/archiv/_audio/00566332.mp3 (odkaz mimo tento web)]
A když se vrátíme k případu Václava Neckáře, jedinou bernou mincí je vyjádření Marty Kubišové, na kterou měl donášet. „Tomu neříkám vyrovnávání se s minulostí. Jsou to bubliny vytahované z podivných pramenů po sedmnácti letech, kdy měl režim tolik času, aby si ty opravdové pracovníky skartoval a vyřadil,“ poznamenala zpěvačka pro iDNES. „Neřešila jsem to dříve a nemíním tak činit ani nyní,“ dodala pro Blesk. A je po kauze. Další vlna národního zhnusení nás čeká na podzim, kdy ministerstvo zpřístupní další digitalizované svazky. Veřejnost si zase bude moct ukázat prstem.