Česko už pár měsíců nemá zásadnější problémy než migranty, kteří se chystají plenit moravské vesnice, podřezávat hospodářská zvířata, znásilňovat ženy a brát slušným lidem sociální dávky, takže pak Češi nebudou mít na splátky nových mobilů a jejich sousedi nezblednou závistí.

A že tady takových migrantů je! Psali to na Facebooku, říkali to na Nově a v Blesku byl návod, jak takového uprchlíka včas poznat.

Část médií se ztotožnila s principem, že účel světí prostředky. V krátkodobé cestě za výdělkem nesmí stát nic, i kdyby to znamenalo, že přiživíte doutnající pogromové nálady. Honba za prokliky a palcovými titulky na předních stranách vede ke zveličování banálních událostí anebo běžné policejní agendy, nad kterou by v devadesátých letech editoři ani nezvedli obočí a zařadili by ji na stranu devět.

Ukázkovým příkladem jsou velkolepé zprávy o počtech zadržených běženců v mezinárodních rychlících a autobusech. To byla novinka naposledy před pětadvaceti lety, od té doby se v policejních svodkách průběžně střídají národnosti a počty zadržených osob. Za ty roky překročilo naše hranice s vidinou snadné cesty do Německa tolik lidí, že se z toho stala rutinní agenda. Není to nic, co by přinesla současná uprchlická krize.

Jenže živení iracionálního strachu podporuje prodeje. A bohužel také stimuluje nálady, které v mírnějších dobách považujeme za překonané, a nenapadlo by nás, že se mohou znovu kdykoliv snadno objevit. Při čtení diskusí to potom vypadá, jako bychom nebyli ve střední Evropě v létě 2015, ale někde v mnichovské centrále Völkischer Beobachter v létě 1933. Divíte se, že pak někdo vezme železné tyče a jde rozmlátit brněnskou mešitu?

Strach má velké oči a jeho optikou vypadá každý lesní dělník, tanečník folklorního souboru nebo turista jako islámský fanatik, který se chce přinejmenším odpálit na náměstí v Bystřici nad Pernštejnem (a ještě předtím si vzít ty dávky, samozřejmě). Strach má také velkou politickou hodnotu. Když vytáhnete strašáka, proti kterému pak srdnatě vyrazíte do boje, zrodí se politik-ochranář, který ví, co trápí obyčejné lidi a kde jsou jeho volební preference.

Pro Miloše Zemana či Milana Chovance je boj s virtuálním nebezpečím mnohem pohodlnější než nabídnout dlouhodobou vizi.

Bulvární novináři, ať už zaměstnáním nebo duší, rychle vycítili, že jim nové uživatele a čtenáře snadno přitáhne cokoliv, na co se dá napasovat muslimská nebo uprchlická problematika. Jejich paměť je stejně krátká jako vzpomínky čtenářů. Copak si dnes někdo vzpomene, že naše země od pádu totality bez problémů zvládla hned několik uprchlických vln, Kurdy počínaje a Kosovany konče? Stejně jako dnes ani tehdy skoro nikdo z nich nechtěl v Česku zůstat. Buď mířili dál na Západ, nebo se po skončení konfliktů vraceli k rodinám.

To je ale moc práce. Jednodušší je najít staré video na YouTube a obalit ho smyšleným nebo starým příběhem, vynechat datum a vydat ho jako novinku. Nebo napsat o tom, jak Vězeňská služba „opatrně přiznává“ nárůst stížností od muslimských trestanců – a teprve pro čtenáře, kteří dojdou dál než za titulek, doplnit informaci, že je takových stížností celých deset ročně a na nedodržování náboženských zvyklostí si stěžovalo pět lidí za pět let.

Ale už je z toho čtený článek a solidní bubák: podívejte se, jak se v českých věznicích rozšiřuje islámské podhoubí! A když migranti pořád neplení žádné vesnice a nepodřezávají slepice – to by teprve byla čtenost! – vždycky můžete napsat, že letadla s nimi „zastíní české nebe“, až je budou vracet do Maďarska. Chtějí si zachránit život, slušně žít, doma nechávají rodiny, a teď nám ještě zakryjí sluníčko. Co si to dovolují? Na stupnici průměrného internetového diskutéra jsou rázem horší než Kalousek a Američani.

Největším nebezpečím nejsou uprchlíci, ale nekontrolovaná nenávist, živená nevědomostí.

Uprchlíci se stali odvodním kanálem pro frustraci. Až tomuhle papiňáku uletí víko, budou to mít na svědomí i lovci lajků.