Osmiletý Ondřej, kterého jeho matka svazovala lepící páskou a zavírala do temné komory pod schody, už asi nikdy nebude mít klidný život. Snad jedině kdyby měl jiné jméno a odstěhoval se do hor. Jinak ho budou pronásledovat média s žádostmi o rozhovor „rok poté“, „dva roky poté“, u příležitosti ukončení školní docházky, při maturitě (plus samozřejmě „deset let poté“) a navíc při jakékoliv další zprávě o týraném dítěti znovu připomenou jeho příběh.
Jako by nestačilo ponížení, kterým si musel projít, když byl nucen jíst jídlo ze země jako pes, přidala se ještě média se svou typickou snahou vylíčit co nejvíc a co nejšokujících detailů. Připravila mu tím přímo očistec. Celý národ viděl černobílé záběry, které nejdřív ani nebyly pořádně rozostřené. Pak média obešla ustanovení, které jim zakazuje zveřejnit celé jméno mladistvého, tím, že zveřejnila příjmení jeho matky. To se přece může… Osmiletý kluk se tak rázem ocitnul v pozici pouťové atrakce, na kterou si každý může ukázat a zveřejnit o ní cokoliv, protože se nemůže adekvátně bránit. Nedovoluje mu to jeho psychický stav, nedovoluje mu to probíhající vyšetřování. Nemá rovný přístup do médií, a tak místo něj mluví kdejaký psycholog, byť o případu nejspíš neví víc, než to, co si přečetl v novinách.
Honba za novými skutečnostmi ještě zesílila s příběhem tajemné Aničky. Média si v hlubokých lidských příbězích libují a „nejčtenější seriózní deník“ právě tenhle servíruje na pokračování. Je celkem jasné proč – přitáhne tím zájem čtenářů. Jenže veřejný zájem by nejen v tomto případě měl končit u rozhodnutí o vině a trestu. Neexistuje veřejný zájem, jenž by legitimizoval informace nad rámec probíhajícího vyšetřování, které případ od společensky nebezpečného jevu posouvají k Poště pro tebe. Chybí už jenom nějaká celebrita, která by nakoupila hračky a šla se s hordou fotografů předvádět v objetí s týraným klukem.
A to si opravdu nezaslouží.