Od května začala platit takzvaná velká mediální novela. Zavedla několik nových povinností pro Českou televizi a Český rozhlas. Domácnosti platí vyšší televizní a rozhlasové poplatky. Také definice přijímače už není omezená jen na klasické televizory nebo rádia. Na veřejnou mediální službu musí povinně přispívat také zaměstnavatelé, pokud mají 25 a více zaměstnanců.

Právě zvýšení poplatků bylo nejdiskutovanější součástí celé novely. Televizní poplatek se po necelých sedmnácti letech zvedl ze 135 Kč měsíčně na 150 Kč měsíčně. Rozhlasový poplatek stagnoval dokonce ještě déle, částka 45 Kč měsíčně se nezměnila dvacet let. Od května stoupla o deset korun, na 55 Kč měsíčně.

Vláda zachovala princip, že poplatek se hradí za domácnost, ne za osobu. Nezáleží tedy na tom, kolik je v bytě přijímačů, vždy se platí jenom jeden televizní a rozhlasový poplatek. Zůstáváme zároveň jednou z posledních zemí v Evropě, kde jsou oba poplatky stále oddělené. V jiných státech obvykle vybírají jeden poplatek, i když mají organizačně oddělenou televizi a rozhlas jako u nás.

Většina českých domácností stále hradí oba poplatky prostřednictvím sdruženého inkasa (SIPO), z vybraných prostředků tedy ukrajuje provize pro Českou poštu. Ta své služby navíc postupně zdražuje, Český rozhlas a Česká televize proto motivují poplatníky, aby platili kartou online nebo přímým převodem na účet.

Sazba poplatků by se měla v příštích letech automaticky zvyšovat podle vývoje inflace. Podmínkou je, aby součet roční míry inflace od posledního zvýšení poplatků přesáhl 6 %. Jakmile tato hranice bude překročena, poplatky se k 1. červenci zvýší o 6 % se zaokrouhlením nahoru na celé koruny.

Poslanecká sněmovna ani Senát už nebudou mít na výši poplatků žádný vliv. Novou sazbu jednoduše zveřejní Ministerstvo kultury jako „technické“ sdělení ve Sbírce zákonů.

Nejdéle se mediální novele věnovala sněmovna, projednání v Senátu bylo naopak rychlé a v zásadě bezproblémové. Výtky senátorů mířily podobným směrem jako ve sněmovně, například vůči zavedení plošných poplatků pro firmy v závislosti na počtu zaměstnanců. „Chtěla bych vidět, jak někteří zaměstnanci v některých továrnách mají čas během své práce sledovat televizi, popřípadě poslouchat rozhlas,“ prohlásila před novináři předsedkyně senátního klubu ANO Jana Mračková Vildumetzová.

Pod mediální novelu připojil svůj podpis také prezident, byť dal najevo určité rozpaky. Novinářům řekl, že postrádá věcnou diskusi o alternativních modelech financování veřejnoprávních médií. „Věřím tomu, že to není konečná, protože návrh tak, jak byl předložen, v sobě nese řadu problémových bodů, a věřím, že se k němu budeme dříve či později muset vracet,“ naznačil bez podrobností.

Celou dosavadní diskusi o televizních a rozhlasových poplatcích označil za černobílou a emotivní, bez porovnání možných variant, jejich výhod a nevýhod. Zdůraznil, že každý demokratický stát potřebuje nezávislá veřejnoprávní média. Ať už bude model financování jakýkoli, „v maximální možné míře“ musí podle hlavy státu zajistit nezávislost.

Opoziční ANO a SPD však oznámily, že pokud se budou po podzimních volbách podílet na sestavování vlády, prosadí jako jednu z priorit úplné zrušení televizních a rozhlasových poplatků. Usilují také o sloučení Českého rozhlasu a České televize do jedné státní příspěvkové organizace financované z kapitoly státního rozpočtu.

Někteří politici vnesli do veřejného prostoru téma rušení stanic či dokonce prodeje památkově chráněné budovy Českého rozhlasu na pražské Vinohradské třídě. Budova, o kterou se ve 20. století dvakrát krvavě bojovalo, by se podle Andreje Babiše mohla přestavět na byty.

Hnutí ANO je podle předvolebních průzkumů nejsilnější politickou stranou v zemi a má značný náskok před jinými subjekty. Představitelé hnutí říkají, že by případné změny ve struktuře veřejnoprávních médií zahájili co nejdříve, nejpozději v roce 2026. Po právní stránce by to pravděpodobně nevyhnutelně znamenalo zánik stávajících organizací a vznik zcela nového subjektu s jiným vedením. Jeho nadřízeným orgánem by pak bylo Ministerstvo kultury, podobně jako je to u Národního muzea nebo Národního divadla.

Radost z přijetí mediální novely tedy nemusí dlouho vydržet, stejně jako deklarované cíle zajistit dlouhodobou stabilitu a udržitelné financování médií veřejné služby. Plány Andreje Babiše, Tomia Okamury i dalších, v tuto chvíli mimoparlamentních subjektů, jsou totiž zcela obrácené.

Vzácná politická shoda bez ohledu na ideologický směr však panuje v otázce, zda by měl na hospodaření médií veřejné služby dohlížet Nejvyšší kontrolní úřad. Podporují to strany současné vládní koalice, výhrady nemá ani parlamentní opozice, souhlasí i Česká televize a Český rozhlas. V Senátu proto vznikl návrh ústavní novely, která by rozšířila pravomoci nejvyšších státních auditorů.

Platné právní předpisy neumožňují, aby Nejvyšší kontrolní úřad zahájil analýzu už teď, protože příslušná část ústavy je napsaná tak, že se veřejnoprávních médií netýká. Nejsou totiž státní majetek a nehospodaří ani se státními prostředky.

Není však jisté, zda se senátní návrh podaří prosadit ještě v tomto volebním období. Po schválení horní komorou se k němu musí vyjádřit vláda a posléze dostane zákon sněmovna.

Situaci komplikují dvě věci: charakter zákona a harmonogram jednání sněmovny. Pro přijetí ústavních zákonů musí v obou komorách hlasovat víc zákonodárců, než je tomu u běžných norem. Zároveň sněmovna nemůže ústavní zákon projednat zrychleně, čeká ho tedy plnohodnotný legislativní proces se třemi čteními na plénu a projednáním ve sněmovních výborech.

Dolní komora parlamentu ovšem obecně dává najevo, že vzhledem k blížícímu se termínu sněmovních voleb bude naposledy jednat v červnu. Plnohodnotné dokončení procesu přijímání zákona je tím pádem prakticky vyloučené. Poslanecké kluby by se musely dohodnout, že tento předpis chtějí dotáhnout do konce, a svolat letní schůzi, kde by pro něj poslanci zvedli ruku. Nikdo teď ale nedokáže jednoznačně říct, zda by se tím chtěli v době intenzivní předvolební kampaně věcně zabývat, ačkoliv třeba hnutí ANO chce z veřejnoprávních médií udělat téma voleb.

Senátoři však jsou na sněmovním volebním cyklu nezávislí, takže jsou připraveni zákon případně poslat po říjnových volbách znovu do nové sněmovny. Neměla by se opakovat situace z roku 2021, kdy rozšíření pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu spadlo pod stůl doslova jen několik týdnů před volbami, a od té doby se čekalo, kdo se této agendy znovu chopí. Původně to měla udělat vláda, která chtěla změnu spojit s dalšími úpravami ústavy do jednoho balíku, ale její předloha se nakonec po odchodu Pirátů z koalice zadrhla.

Po volbách také může nastat paradoxní situace, že novela ústavy nebude vůbec potřeba, jestliže politici přemění veřejnoprávní média na státní příspěvkové organizace hospodařící s prostředky přidělenými ze státního rozpočtu. Pak by Nejvyšší kontrolní úřad mohl účetnictví prověřit automaticky, v důsledku změny okolností, nikoliv změny kompetencí.