Složitá jednání o vyšších televizních poplatcích míří do finále. Od ledna 2025 by měla Česká televize hospodařit s vyšším rozpočtem, který alespoň částečně vyrovná inflační dopady za posledních šestnáct let.

Balíček zákonů, společně přezdívaných „velká mediální novela“, přináší také další změny. Jsou výsledkem kompromisů na politické a mediální scéně. Konečnou podobu normy ovlivnily mimo jiné soukromé mediální domy, které se obávaly příliš silného postavení veřejnoprávních médií.

Ačkoliv změny můžeme s opatrným optimismem považovat za pozitivní posun vpřed, nemusí mít tento křehký kompromis dlouhé trvání. Průzkumy voličských preferencí naznačují, že ve sněmovních volbách 2025 s přehledem vyhraje hnutí ANO. Jeho předseda Andrej Babiš už otevřeně ohlásil, že hlavním tématem předvolební kampaně bude zrušení televizních a rozhlasových poplatků. Stejný postoj mají k financování médií veřejné služby i jeho potenciální koaliční partneři, zejména SPD.

Reálně tedy může v příštím volebním období nastat situace, kdy složitě dohodnutá pravidla financování médií veřejné služby zase spadnou pod stůl. Brzdou populistických rozhodnutí by se mohly stát pouze dvě věci: mizerný stav státního rozpočtu a Evropský akt o svobodě médií, který brání členským státům EU, aby se média stala součástí státní moci. Pokud by ANO a SPD chtěly udělat z České televize a Českého rozhlasu státní příspěvkové organizace, musely by vymyslet, kde ve státním rozpočtu najdou zhruba deset miliard korun.

Opoziční strany se snažily demontovat některé části velké mediální novely už při projednávání ve sněmovně pomocí pozměňovacích návrhů. Připomeňme výchozí principy novely: zvýšení poplatků na 150 Kč v případě televize a 55 Kč v případě rozhlasu, rozšíření definice přijímačů o zařízení s internetovým připojením, a změna definice firemního poplatníka, kdy už nebude záležet na držení přijímače, ale na počtu zaměstnanců. Novela také omezuje rozsah sponzorských vzkazů ve vysílání České televize, zakazuje rozhlasu a televizi jakoukoliv formu externí reklamy v jejich aplikacích a zavádí institut pětiletých memorand, ve kterých obě média upřesní náplň své veřejné služby. Pokud by se těmito memorandy neřídila, je to důvod k případnému odvolání jejich generálních ředitelů.

Pozměňovací návrhy opozičních poslanců mířily na vypreparování v podstatě všech novinek, kvůli nimž vláda zákon připravila. Není proto překvapivé, že ministerstvo kultury ani vládní poslanci s naprostou většinou návrhů nesouhlasili.

Do projednávání zákona ve druhém čtení navíc vstoupilo napětí ve vládě, již se rozhodli opustit Piráti. Ti do novely chtěli prosadit dílčí úpravy, například zavázat Českou televizi a Český rozhlas k boji proti dezinformacím při zachování svobody slova. Vágně formulovaný paragraf bez definice samotného pojmu dezinformace se stal předmětem výtek vládních právníků (shodou okolností vedených ministrem za Piráty). Opozice chtěla novou povinnost zcela škrtnout, s čímž předkladatelé zákona sice formálně nesouhlasili, ale zároveň bylo znát, že jsou připraveni tento nápad Pirátů obětovat. Vládní koalice má v dolní komoře dostatek hlasů k prosazení zákona a Piráti mají jen čtyři poslance, proto jde o paragraf, který je možné ze zákona vyndat jako gesto dobré vůle vůči opozici, aniž by to ohrozilo zákon jako celek.

Čtveřice poslanců ANO Patrik Nacher, Lubomír Brož, Martin Kolovratník a Stanislav Berkovec si osvojila pozměňovací návrh, který žádal zachovat současný rozsah zařízení podléhajících poplatkům. Vláda ho odmítla. Pokud by prošel, byla by povinnost platit poplatky odvozena nadále jen od vlastnictví klasického televizního nebo rozhlasového přijímače. Na mobily nebo počítače s připojením k internetu by se nevztahovala.

V tom se pro změnu opozice shoduje s Piráty, neboť jim se také příliš nelíbí, že by poplatky měly platit domácnosti bez klasických přijímačů. Takových domácností je přibližně šest set tisíc. Neznamená to ale, že se o ně po novém roce skutečně rozšíří databáze poplatníků. Nikdo totiž nebude moci zkontrolovat, jestli nelžou, pokud pošlou čestné prohlášení, že nemají ani žádné zařízení způsobilé individuálně sledovat a poslouchat vysílání přes internet. Zákon nedává České televizi ani Českému rozhlasu žádné nástroje, jak ověřit, zda konkrétní domácnost disponuje jakoukoliv formou připojení k internetu (mobilní data, pevná linka, WiFi…).

Předseda hnutí ANO Andrej Babiš předložil návrh, který by od placení poplatků osvobodil všechny starobní důchodce, invalidní důchodce, všechny kategorie osob se zdravotním postižením a nezaopatřené děti do 26 let. Změnu prosazuje opakovaně s argumentací, že zvlášť zranitelné skupiny osob by měly mít přístup k médiím veřejné služby zdarma a stávající výjimky v zákoně nestačí. Také k tomuto návrhu zaujali předkladatelé negativní postoj.

Zavedení širokých skupin obyvatel osvobozených od poplatkové povinnosti kdysi oslabilo pozici médií veřejné služby v Maďarsku nebo Polsku. Protože se ztenčily příjmy, musela se potom tamní média obracet na náhradní zdroj – a tím byla vláda, která ovšem diktovala podmínky. Babišův návrh by v praxi osvobodil od poplatků miliony obyvatel České republiky, takže dopad na hospodaření České televize i Českého rozhlasu by byl zničující.

Zároveň je nutné mít tuto strategii na paměti po příštích volbách. Pokud evropský nebo ekonomický tlak nedovolí hnutí ANO, aby poplatky zrušilo úplně, může se je pokusit radikálně omezit.

Poslanci ANO Marek Novák a Patrik Nacher dále navrhli rozšířit působnost Nejvyššího kontrolního úřadu o kontrolu hospodaření České televize a Českého rozhlasu. Na tom sice panuje shoda napříč sněmovnou, vláda a opozice se však rozcházejí v technickém provedení.

Vláda chce v této věci připravit samostatnou novelu, neboť podle ní bude nutné upravit vymezení kompetencí úřadu přímo v ústavě. Ta dnes dovoluje úřadu kontrolovat zacházení se státním majetkem, to ale Český rozhlas ani Česká televize nejsou. Změna ústavy je komplikovaný legislativní proces, na který nestačí prostá většina hlasů ve sněmovně a v Senátu. Kvůli tomu se rozšíření pravomocí NKÚ nepodařilo prosadit už v minulém volebním období, neboť obě parlamentní komory nestihly věc dořešit jen těsně před konáním sněmovních voleb. Opozice tvrdí, že kompetence NKÚ je možné rozšířit prostou novelou v rámci mediálních zákonů, ústavní právníci k tomu však mají rezervovaný postoj.

Jeden pozměňovací návrh připravil i vládní poslanec Petr Bendl (ODS) a získal pro něj podporu ve sněmovně. Jeho materiál přesněji omezil rozsah sponzoringu na stanici ČT1 na maximálně 50 hodin za rok. Na všech ostatních kanálech dohromady včetně sportovního programu smí Česká televize odvysílat maximálně dalších 210 hodin sponzorských vzkazů.

Upřesnění ročního limitu je dalším omezením nad rámec výchozích pravidel v novele, která zároveň říká, že čtvrtinu ročních výnosů ze sponzoringu bude Česká televize přeposílat do Státního fondu kultury. Stát tím reaguje na kritiku ze strany komerčních médií, jimž vadilo, že Česká televize sice nemůže vysílat klasickou reklamu, ale protože dosud neplatila žádná omezení pro sponzoring, nabízela komerční prostor ve vysílání touto formou. Sponzorské vzkazy přitom často nebyly rozeznatelné od běžných reklamních sdělení.

Bendlova změna dále zakazuje prakticky veškerou reklamu a sponzoring na webech a v aplikacích České televize a Českého rozhlasu. Výjimka bude pro sebepropagaci a placené umístění produktů v pořadech, případně pro obchodní sdělení, která jsou součástí přenosů a televize nebo rozhlas je nemohou ovlivnit. Můžeme si pod tím typicky představit sportovní události nebo mezinárodní hudební soutěž Eurovize, kde se vyrábí jeden zdrojový signál pro distribuci všem vysílatelům.

Poslanci ANO chtěli dále zrušit automatické zvyšování poplatků podle inflace, které do mediální novely prosadili Starostové. „Není tu v České republice žádná taková další instituce, která by měla takový automatismus v zákoně. A nepřijde mi to fér, jestliže jsme se tu v posledních dvou letech bavili o tom, že vlivem skokového růstu inflace není možné podobnou doložku dodržet třeba u důchodů,“ namítal Patrik Nacher, který předsedá sněmovnímu mediálnímu výboru. S vyškrtnutím tohoto bodu neuspěl. „To, že žádná jiná veřejná instituce takovou výhodu nemá, je dáno především tím, že podstatná část veřejných institucí je financována z rozpočtu. Například příjmy veřejných vysokých škol rostly pravidelně celou dobu. Rozpočty univerzit narostly o 100 procent, nepotřebují mít indexaci, rostou tak, jak roste ekonomika. Ale když je v zákoně fixní částka, je potřeba mechanismus, co se s ní při inflaci bude dít,“ vysvětloval poslancům generální ředitel České televize Jan Souček.

Velký rozruch vyvolalo zavedení plošné povinnosti pro firmy a organizace, které budou poplatky povinně hradit, pokud mají více než 25 zaměstnanců. Vlastnictví přijímače není důležité, rozhodovat bude počet zaměstnanců na hlavní pracovní poměr. Největší společnosti nad 500 zaměstnanců budou platit stonásobek základního poplatku.

Ohradily se proti tomu třeba průmyslové firmy, které považují za nesmyslné hradit poplatky, když při výrobě ani není čas sledovat vysílání. „Dělat to podle počtu zaměstnanců je sice administrativně jednodušší, ale dvojnásobně nefér. Restaurace a hotely s obrazovkami do 25 zaměstnanců by neplatily nic, ačkoliv tím vysíláním zpříjemňují prostředí pro hosty, oproti tomu tovární haly budou platit, jakkoliv objektivně tu službu nevyužívají,“ podpořil podnikatele Patrik Nacher. I tento pozměňovací návrh ovšem vláda odmítla.

Opozice neuspěla ani s dalšími náměty, například posunout účinnost zákona až od července 2025 nebo zvýšit poplatky až tehdy, když bude závazně podepsané memorandum o náplni veřejné služby. Chtěla také zrušit přeposílání peněz ze sponzoringu do Státního fondu kultury, podle opozičních poslanců je to nesystémové řešení a financování kulturního fondu by se mělo řešit jinak.

Koalice chtěla druhé čtení zákona dokončit na mimořádné schůzi sněmovny na začátku října, poslanci se k tomu ale nedostali, protože opozice obstruovala kvůli důchodové reformě. V době uzávěrky tohoto článku nebyl další harmonogram známý.