Římské setkání rozhlasových pracovníků poznamenala ekonomická krize ve všech ohledech. Poprvé není hlavním dojmem nadšení z vývoje, naopak převažují rozpaky nad současnou situací.

Dosud žádná z konferencí Multimedia Meets Radio, jichž jsem se jako zástupce Českého rozhlasu účastnil, neměla tak vágní výsledky, tak ospalý průběh a tak opatrné prognostiky, jako ta letošní. „Tady se letos vidíme naposledy,“ říkal mi kolega z belgického rozhlasu, „na další cestování v rozpočtu nemáme peníze“. Škrty byly vidět i na samotném místě konání. Obvykle se pronajímá konferenční sál v hotelu, letos se všichni museli vtěsnat do kinosálu italské televize RAI a jednat pod dohledem místní uniformované ochranky.

Atmosféru jako z filmů noir navíc podtrhovalo, že celé dva dny lilo jako z konve – a když zrovna nelilo, „vychutnávali“ si účastníci dusno v narvaném kinosále. Ani to zrovna nepřispělo k živelné diskusi nad dalším osudem multimediálních služeb ve veřejnoprávních médiích.

V přeneseném slova smyslu byl úsporný i program celého setkání. Volila se témata, o nichž se dá mluvit pokud možno dlouho a bezobsažně, případně kvůli nim není nutné zvát exkluzivní řečníky. Přednášky jako „Změnily sociální sítě žurnalistiku?“ nepřinesly zásadně nový pohled. (Mimochodem, odpověď na otázku zní, že nezměnily. Žurnalistika je pořád stejná, mění se jen prostředky.)

Bylo by ale neférové pojmout celou konferenci jen negativně. Soustředěný poslech přednášek přece jen přinesl některé zajímavé jednotlivosti.

Radioleaks

Generální ředitel Švédského rozhlasu (SR) Mats Svegfors například oznámil, že severští kolegové originálním způsobem podpoří svobodné šíření informací a kontrolu politických aktivit veřejností. Rozhlasáci se inspirovali projektem WikiLeaks, který zveřejňuje tajné materiály a proslavil se třeba vydáním diplomatických depeší. Jakkoliv je WikiLeaks kontroverzní aktivita, Švédský rozhlas vnímá anonymní zveřejnění citlivých materiálů jako cestu k funkční občanské společnosti. Chce tak dát prostor třeba státním zaměstnancům, kteří disponují důkazy o korupčním jednání, ale nemohou je vydat pod svým jménem, aby nepřišli o místo, případně by na ně byl vyvíjen nátlak.

Internetová stránka Švédského rozhlasu se jmenuje Radio Leaks a slouží jako tip pro investigativní reportéry, na co by se měli zaměřit. Švédové mohou prostřednictvím webu poslat redaktorům třeba důvěrné dokumenty, aniž by je šlo zpětně vystopovat, protože je použito zašifrované spojení. „V naší zemi máme silnou tradici, pokud jde o svobodu slova, takže se neobáváme, že by na nás vláda tlačila, abychom jí vydali své zdroje,“ podotknul k tomu Svegfors.

Jděte za uživateli

Stará a „nová“ média se liší přístupem ke svým čtenářům, divákům a posluchačům. Klasický rozhlas očekává, že si posluchač aktivně najde jeho pořady a sám se dopátrá toho, co se kdy vysílalo zajímavého. Ve 21. století tento přístup rapidně ztrácí na síle. Nejsilnější referencí na dobrý obsah je doporučení přátel, a tato doporučení se nejlépe získávají na moderních internetových sociálních sítích, jako je například Facebook nebo Twitter.

Na konkrétních číslech to předvedla Claire Wardle, konzultantka a výzkumnice mediálních zvyklostí. Na žurnalistické akademii BBC (BBC College of Journalism) přednáší problematiku nových médií, internetu a sociálních sítí. Za příklad si ale tentokrát nevzala britskou matku veřejnoprávních médií, na níž jsou upřímně už všichni trochu alergičtí. Místo toho zkoumala mnohem komplikovanější trh, a sice Spojené státy americké. Tamní rozhlasové prostředí je nepředstavitelně konkurenční, a přesto si v něm dokázalo vybudovat silnou pozici neziskové National Public Radio (NPR), financované z grantů, darů a místních rozpočtů. Dovedně totiž šíří svůj zajímavý obsah prostřednictvím silných internetových komunit, takže ho propagace vlastně nestojí ani dolar.

National Public Radio má velmi živou oficiální stránku na Facebooku, kde upozorňuje na nové články, zajímavé záznamy a sbírá náměty pro vysílání. S posluchači vede intenzivní dialog, ptá se jich na názory k palčivým tématům, nechává je hlasovat v anketách, nebo vybírat hosty v příštích vydáních diskusních pořadů.

A posluchači jsou za tento dialog vděční. Od chvíle, kdy NPR svou stránku na Facebooku zřídilo, se mu čtyřnásobně zvedla návštěvnost webu, a to jenom díky tomu, že si uživatelé mezi sebou začali přeposílat tipy na zajímavé stránky. Měsíčně tato šeptanda vygeneruje 4,5 milionu zobrazených stránek. Téměř 55 % fanoušků NPR chodí na facebookový profil pravidelně číst novinky.

Claire Wardle z toho vyvodila pět doporučení, jak by veřejnoprávní médium mělo správně přistupovat k novým médiím. Za prvé, mělo by nabídnout obsah, který si budou lidé rádi sdílet. Jeden z rozšířených mýtů tvrdí, že na internetu si lidé sdílejí jedině pitomosti. Ale není to pravda: klidně si pošlou i zdánlivě složité téma, pokud je zpracováno chytlavě a podněcuje diskusi.

Za druhé, nutná je každodenní pilná práce s komunitou. Internet není jednosměrné vysílání a uživatelé nejsou dav, kterému stačí něco předhodit, aby se o to porval. Očekává se, že médium žije se svými posluchači a zprostředkovává jejich názory ve vysílání.

Za třetí, je dobré se s internetovými uživateli potkávat tváří v tvář, třeba je pozvat na exkurzi nebo večírek, a tím posílit jejich pozitivní postoj vůči instituci.

Za čtvrté, internet je báječné místo pro crowdsourcing. Tohle anglické slovo bychom volně mohli přeložit jako „hlas lidu“ a je to v zásadě dramaturgický koncept, kdy se zaměstnanci média ptají uživatelů na témata, která by je zajímala ve vysílání, hledají tipy na hosty, zjišťují postoje k událostem, a podobně. Hledáte do reportáže nějakého Čecha, který pracuje v Irsku a řeší problémy s pracovním povolením? Zeptejte se na facebookovém profilu. Určitě je nějaký fanoušek, který má kamaráda, jehož kamarád zrovna pracuje v Irsku…

A za páté, stojí za to pomyslně podrbat uživatele a posluchače na bradě tím, že použijete jejich obsah. NPR vymyslelo projekt „Naše místní legendy“, během něhož sbíralo příběhy a pověsti z různých měst Spojených států. A když potřebovala BBC podnítit v ranním vysílání debatu o změně časového pásma, kterou zvažovala vláda, vyzvala uživatele, aby v 7:30 ráno vyfotili mobilem, co vidí z okna, a poslali to na facebookovou stránku BBC Breakfast. Během chvíle dostala 112 fotek od Skotska (ještě tma) po Anglii (jasné ráno).

Podobně mohou média kombinovat příspěvky od svých diváků a posluchačů s typicky internetovými prvky, třeba mapami. Takovým kombinacím dat se říká mash-up (volně přeloženo směska) a nevyžadují prakticky žádnou práci redaktora. Všechno se děje automaticky – divák pošle fotku z mobilního telefonu na předem určené číslo, tam ji zpracuje počítač a podle geolokačních údajů ji umístí na internetovou mapu.

Hodí se to například při živelních pohromách, jak Claire Wardle promptně předvedla hned na dvou konkrétních situacích. Když Austrálii postihly obří záplavy a Nový Zéland se potýkal se zemětřesením, vytvořila australská ABC jednoduché rozhraní, kam mohli uživatelé nahrávat fotky z mobilu. Vznikla tím mapa nejvíce postižených míst, názorná procházka následky přírodní pohromy. Ale důležitý byl i další prvek: tento systém pomohl lidem ve vzájemném kontaktu, protože se takto dozvěděli, kdo se kde pohřešuje, jestli někdo potřebuje pomoc, a podobně.

Digitalizace archivu

Hostitelská RAI zase hledala způsob, jak digitalizovat archivní nahrávky a zároveň je zpřístupnit veřejnosti. Vymyslela tedy internetové rádio „Webradio 6“, které přehrává čerstvě digitalizované nahrávky. Spustila ho v říjnu 2010.

Webradio 6 kvůli autorským právům pouští jen mluvené slovo v podobě rozhovorů, debat, publicistiky a vybrané dramatické tvorby. Druhý kanál Webradio 7 zase digitalizuje hudební nahrávky, ať už ve formě koncertů, nebo jednotlivých písniček. Celkem potřebuje RAI digitalizovat 400 tisíc čtvrtpalcových pásů. Dosud jich má hotových 150 tisíc.

Nedigitalizuje se jen samotný zvuk, ke všem nahrávkám se dopisují všechny dohledatelné informace. Ty se pak zobrazují v internetovém prohlížeči podobně, jako se u klasických stanic ukazují informace o interpretovi a názvu písničky. Stejné informace se pak automaticky načítají například do rozhlasových přijímačů, které umí přehrávat internetová rádia, nebo do mobilní aplikace RAI, díky níž mají Italové archiv rozhlasu ve svém telefonu.

Celý projekt je opět napojen na sociální sítě, díky profilu na Facebooku tvůrci Webradia vědí, o co je největší zájem a podle toho upravují postup digitalizace. Někdy se díky tomu podaří dohledat dosud neznámé související informace od pamětníků.

Něco podobného připravuje také Český rozhlas, který mobilními aplikacemi už disponuje. V době psaní tohoto textu, tedy v červnu 2011, nabízí celkem tři pro různé typy telefonů. Dvě poslechové (živé vysílání všech stanic a internetových rádií) a jednu s neustále aktualizovaným zpravodajstvím. Další jsou ve vývoji. Cílem je postupně rozvinout aplikace tak, aby se kromě živého vysílání daly najít přes mobil také nahrávky v internetovém archivu, který sahá zpětně až do září 2004.