Letos je to 115 let od vzniku jedné z nejslavnějších ochranných známek na světě. Logo se psem, který poslouchá gramofon, se za tu dobu objevilo na milionech nosičů i reklamních předmětů. Ale co byl ten pes vlastně zač?
Když se tenhle kříženec teriéra narodil, vládla britské monarchii královna Viktorie. Jistý Michael Marks tou dobou dostal nápad, že si otevře stánek a bude v něm nabízet všechno zboží za jednu penci. A mladý nadějný spisovatel Arthur Conan Doyle se tetelil blahem, protože mu zrovna otiskli povídku, i když anonymně.
Ale to všechno se dělo daleko od Bristolu, kde se toulavého štěněte ujal výtvarník Mark Barraud. Dostalo od něj jméno Nipper, protože s oblibou rafalo lidi do kotníků. Nipper pak začal svého nového páníčka doprovázet i do práce v bristolském divadle, kde Barraud působil jako scénograf. Bok po boku spolu strávili tři roky. Pak Barraud zemřel a psa zdědil jeho bratr.
A právě Francis Barraud měl doma výkřik techniky: fonograf. Edisonův vynález neocenili jen lidé, ale i zvědavý teriér, pro kterého se přehrávač stal oblíbeným místem. Jednoho dne malíř přehrál váleček, na kterém zachytil hlas svého zesnulého bratra. Užaslý Nipper přišel k fonografu, chvíli zmateně hledal svého pána, pak se posadil a poslouchal jeho hlas. Tato scéna se pravidelně opakovala až do Nipperovy smrti v roce 1895.
Malíř se tím nechal inspirovat a vznikl tak jeden z nejslavnějších obrazů. Barraud mu dal název „Pes poslouchá fonograf“ a nabídl ho Královské akademii výtvarného umění. Ta obraz odmítla. Barraud se tedy obrátil na londýnskou kancelář Edisonovy společnosti na výrobu fonografů. Ani tam ale neuspěl, firma mu odpověděla, že psi prostě fonografy neposlouchají.
V roce 1899 tedy Barraud navštívil Edisonovu přímou konkurenci: gramofonové závody. Jejich ředitele obraz velmi zajímal a rozhodly se ho odkoupit pod podmínkou, že Barraud změní barvu trychtýře z černé na mosaznou a místo fonografu pochopitelně namaluje gramofon. Jak řekli, tak udělal – a obdržel honorář ve výši 100 liber za obraz i autorská práva.
„A jak tomu obrazu vlastně budeme říkat?“ zeptal se malíře ředitel Gramophone Company. „Hlas jeho páníčka, His Master’s Voice,“ odpověděl Barraud.
První gramofonové desky s tímto obrázkem a značkou His Master’s Voice přišly na trh už za několik měsíců, v lednu 1900. Ukázalo se, že je to dobrý marketingový tah, desky „s pejskem“ chtěli všichni. Postupně se Nipper objevil na nejrůznějších propagačních předmětech, od zapalovačů po pudřenky. Barraud navíc prodal přes dvacet kopií originálního obrazu.
Nipperovu památku připomíná pamětní deska a socha v areálu univerzity v Bristolu.
The original painting now hangs in the boardroom of EMI at Hayes in Middlesex. A miniature copy was painted in the early 1920s for Queen Mary’s doll’s house.
Nipper died a few years after he had become famous, and was laid to rest beneath a mulberry tree in Kingston-on-Thames, not far from the well-known store of Bentalls in Surrey. Once a year,so the story goes, someone would make a pilgrimage to his grave and leave behind a posy of flowers in ajar of water. Whether the visitor was Francis Barraud or a representative of the grateful gramophone company—or just a dog lover—was never known.However, it seems significant that the visits ceased about the time of the artist’s death.
In 2000 a blue plaque commemorating Nipper’s birthplace was unveiled on the wall of Bristol University at Park Row, on the corner with Woodlands Road. Nipper died in Kingston upon Thames, Surrey (q.v.).