Jednou z nejdůležitějších směrnic, které bude řešit Evropský parlament, je novela letitého předpisu Televize bez hranic. Německo by uvítalo, kdyby Parlament stihnul směrnici schválit dříve, než v červnu skončí německé předsednictví. České Ministerstvo kultury předpokládá, že se to podaří. V platnost by tak dokument vešel nejspíš už koncem letošního roku. Co obsahuje nového a jak se k návrhům staví Česká republika?

Motivací k novele důležité směrnice byla její technologická zaostalost. Předpis vzniknul v roce 1989, novelizován byl naposledy před deseti lety. Mezitím se ale prudce rozvinulo nejen televizní, ale i rozhlasové, internetové a mobilní vysílání, jednotlivé metody šíření se začaly vzájemně prolínat a dokument jednoduše přestal stačit novým podmínkám.

V prosinci roku 2005 proto Evropská komise po dvouleté práci předložila návrh nového znění směrnice a zároveň ji přejmenovala. Z „Televize bez hranic“ se tak stávají „Audiovizuální mediální služby bez hranic“. Regulace se totiž nově dotkne také internetového vysílání, vysílání na přání, doplňkových služeb a dalších předpokládaných technologických novinek. Klasické vysílání, pojmenované v novele jako „lineární služby“, bude podléhat přísnější regulaci než „nelineární služby“, kam patří multimediální obsah, který divák aktivně ovlivňuje svou volbou (třeba když si objedná film z videotéky).

Co na to Češi

Česká republika ve svém stanovisku podporuje záměr, že směrnice musí být technologicky neutrální. Do nového právního rámce by podle českých zástupců měly rozhodně patřit i služby, které mají obdobný dopad na veřejnost jako televizní vysílání.

Česko také podporuje zachování principu jedné jurisdikce. To zjednodušeně řečeno znamená, že provozovatel vysílání bude primárně dodržovat právní rámec země, z níž šíří svůj program.

S takovou podobou právní odpovědnosti vysílatelů v textu směrnice mělo problémy především Švédsko. Tomu se nelíbilo, že může na jeho území – třeba přes satelit – vysílat televize řízená zákony jiného členského státu Evropské unie, který například bude mít volnější pravidla pro reklamu nebo vysílání pornografie. Se svými protesty ale Švédsko neuspělo, byť v konečném textu směrnice bude i určitá záchranná síť pro podobné případy. Stát, který bude mít pocit, že provozovatel televize úmyslně obchází jeho zákony vysíláním z jiné země, se může obrátit na „mateřský“ stát provozovatele prostřednictvím Evropské komise a požádat ho, aby s tím něco udělal.

Celý proces není zcela úmyslně tak jednoduchý. „Jedná se o proceduru, která má zajistit, že půjde o prokazatelné případy,“ komentovala komplikovanost postupu na středečním zasedání mediální komise českého Senátu Petra Smolíková z Ministerstva kultury.

Češi zvednou ruku i pro odstupňovanou regulaci reklamy a teleshoppingu a českou podporu bude mít také povolení tzv. product placementu ve filmech, seriálech a „lehčích zábavných pořadech“. Povolena bude i bezplatná propagace výrobků v rámci těchto děl, pokud byly výrobky získány například formou barterové spolupráce.

Sto pozmezňovacích návrhů

Když směrnice dorazila do prvního čtení v Evropském parlamentu, stihli poslanci předložit přes stovku pozměňovacích návrhů. Komise část z nich zohlednila a pro druhé čtení připravuje své stanovisko. „Směrnici teď aktuálně potřetí projednával Kulturní výbor Evropského parlamentu. Dospěl k tomu, že pokud Rada ministrů kultury 24. května vyjádří souhlas s posledním zněním textu, tak doporučí Parlamentu projednávání ve druhém čtení v takzvaném zkráceném řízení,“ řekla dnes českým senátorům Smolíková.

Ministři kultury evropských zemí zřejmě současné znění textu skutečně podpoří. „Všichni chápou, že to znění je jediný kompromis, který je v současné době možný,“ dodala Smolíková.

Německo usiluje o to, aby byla novela směrnice odhlasována ještě za jeho předsednictví, které končí v červnu. „Proto je tu návrh na tu zrychlenou proceduru ve druhém čtení,“ připomněl předseda senátní komise Jiří Oberfalzer.

Směrnice by mohla vejít v platnost koncem letošního roku. V takovém případě by Česká republika měla dva roky na to, aby ji zohlednila ve svých zákonech, v tomto případě především v tzv. vysílacím zákoně č. 231/2001 Sb. Každý členský stát má ale právo regulaci vymezenou směrnicí ještě zpřísnit podle svých zvyklostí.