Předseda senátní mediální komise Jiří Oberfalzer (ODS) navrhuje, aby Rada Českého rozhlasu měla podobně jako Rada České televize patnáct členů místo současných devíti. Zároveň by chtěl přesněji vymezit instituce, které mohou kandidáty nominovat. Samotná volba kandidátů by už nebyla pouze věcí poslanců, ale také senátorů. Nejen o těchto změnách byla řeč v následujícím rozhovoru.

Digitální novela možná dorazí do Senátu ve stejné době, kdy byste měl předložit svůj návrh na změny ve volbách mediálních rad. Zkusíte obě novely spojit?

V žádném případě není naší ambicí dostat námi navrhované změny do digitální novely. Diginovela je záchranným kruhem v situaci, kdy se začala potápět celá koncepce přechodu na digitální televizní vysílání. Určitě se tedy naše návrhy ohledně rad nebudeme pokoušet zakomponovat, nechceme to komplikovat. Naše iniciativa půjde samostatnou cestou, předpokládám někdy v říjnu, až získá podporu gesčního výboru, protože bez té bych to nerad pouštěl do světa.

Jste zastáncem toho, aby senátoři podávali k digitální novele pozměňovací návrhy?

Ne. Nevím, jestli se v mezičase nezměnil nějaký detail, než se začneme novelou hlouběji zabývat, a také samozřejmě nevím, co vyplyne z jednání ve Sněmovně. Nechci tedy předjímat stav novely v době, kdy dorazí do Senátu, a nemohu tedy bezvýhradně říct, že tam nebude něco, co nebudeme chtít opravit.

Ale v tuto chvíli, jak tu předlohu známe, má naši plnou podporu a rádi bychom jí pomohli na svět co nejrychlejším způsobem. Právě proto, že řeší velice komplikovaný uzel problémů, ke kterému jsme po první fázi digitalizace dospěli. Naším cílem určitě nebude novelu nějak spravovat nebo předělávat – ale hovoříme o textu, který je na začátku parlamentního procesu, a uvidíme, v jaké podobě přijde do Senátu.

Jak hodnotíte chystanou liberalizaci v případě televizních licencí?

Slyšel jsem argument, že když si budou operátoři sítí vybírat programy, budeme tu mít pak deset sportovních kanálů, protože jsou nejvýnosnější a nejpopulárnější. Jenže to je jako říct, že když zprivatizujete nemocnice, tak tu bude všude plastická chirurgie. Ale přece nestačí jen to, že je něco lukrativní. Když nemáte klienta, je vám to na nic. Tak jako je nepředstavitelné, že by v každém okrese byla plastická chirurgie, protože poptávka a kupní síla obyvatelstva to nedovolí, tak stejně tak není myslitelné, aby každý multiplex měl pět sportovních kanálů, protože by neměl diváky.

Myslím, že tu zafunguje přirozený výběr. Kdybych já byl provozovatel multiplexu, budu se snažit sestavit programy tak, aby byla nabídka pestřejší, protože potřebuji stabilní stanice, ne kopírovat poosmé stejný programový koncept.

Digitální novela se věnuje především televiznímu vysílání. Pokud zůstává digitalizace rozhlasového vysílání nyní stranou, nehrozí, že se při ní zopakují komplikace, které doprovázely digitalizaci televizní?

Diginovela by neměla komplexně řešit všechny problémy mediální sféry. Nicméně, po zkušenostech s procesem televizní digitalizace předpokládám, že k otázkám digitalizace rozhlasu budeme přistupovat poučeněji a doufám i obezřetněji.

Měly by se v dohledné době otevřít mediální zákony, aby do nich mohly být začleněny například změny vyplývající z evropských norem?

Pokud hovoříte o novelizované směrnici Televize bez hranic, také té se bude muset věnovat pozornost, protože je tam lhůta, do kdy ji musíme implementovat (dva roky od schválení směrnice – pozn. red.). Doba a evropské normy si vyžádají, aby se do jednotlivých zákonů zasahovalo.

Dá se to čekat v průběhu příštího roku?

Dá.

Ve své zamýšlené novele, měnící způsob volby mediálních rad, jste z celého procesu vynechali prezidenta. Tím se lišíte od principu trojnožky, kterou prosazoval bývalý ministr kultury Pavel Dostál (tj. třetinu radních by volili poslanci, třetinu senátoři, třetinu prezident – pozn. red.). Proč?

Dlouze jsme o tom diskutovali. Narazili jsme při principu trojnožky, kdy by kromě obou komor Parlamentu byl dalším nominačním místem buďto prezident, nebo premiér, nebo ministr kultury, na to, že by výsledná rada byla nesourodá. Dvě třetiny by vznikly volbou, zatímco jedna třetina přímou nominací (prezident by totiž „své“ radní jmenoval v zásadě obdobným způsobem jako soudce Ústavního soudu – pozn. red.). Zdálo se nám, že to není úplně v pořádku.

Řešili jsme také okolnosti, za nichž by rada měla být odvolána jako celek, a institut prezidenta nám do toho nepasoval. Nechceme všechno převracet úplně naruby. Myslím, že budoucnost rady ve vztahu ke schválení nebo neschválení výroční zprávy je docela rozumná. Jak by potom Parlament neschválením výroční zprávy zavazoval prezidenta, aby odvolal i své členy v radě? To by byl zásah do kompetencí prezidenta jinou institucí, a to nám přišlo zvláštní a nepřijatelné. Nešlo o to, že by „prezidentovi lidé“, mám-li to říct obrazně, byli nedotknutelní, ale nezdálo se nám to úplně fér.

Toto úskalí by si možná vyžádalo kompletně nový systém volby, například podle německého modelu zřízení volitelů, kteří by teprve ze svých řad volili. Znamenalo by to ale takovou změnu zákona, do které jsme se nechtěli pouštět. Nemyslíme si, že šance našeho návrhu jsou kdovíjak přemrštěné, proto bylo naším záměrem, aby šlo o změnu jednoduchou, srozumitelnou, aby měla větší šanci.

V Evropě se možnosti odvolání rad různí. V některých zemích jsou dokonce takřka neodvolatelné, neboť musí nejprve proběhnout komplikované řízení. V Německu může radní zbavit funkce vlastně jen soud, pokud spáchají trestný čin. Není český způsob odvolávání příliš jednoduchý?

V našem návrhu bude odvolání komplikovanější. Myslím, že německý model by pro nás mohl být cílovým příkladem. Ale musíme se pohybovat v reálném světě. V tuto chvíli není reálné přejít plně na tento systém, protože to není politicky průchodné.

Nám se zdá až dost, že do procesu vkládáme novou instituci: horní komoru Parlamentu. A i to bude podle mého názoru velkým červeným hadrem pro některé poslance. Myslím, že dál jsme jít nemohli.

Váš návrh počítá s tím, že by kandidáty navrhoval omezený okruh institucí. Podle čeho by se instituce vybíraly?

Přemýšleli jsme nad tím. Zatím nejdeme do extrému, že bychom instituce taxativně vyjmenovali. Ale v návrhu jsme vymezili jejich charakter – ty, které se zabývají kulturní činností, nebo třeba náboženskou a podobně. Kromě toho navrhujeme, aby kandidáti, z nichž bude volit Sněmovna, byli navrženi jiným typem institucí než kandidáti, z nichž bude vybírat Senát. V každé komoře by nominace přicházely od jiného typu organizací, zvýšila by se tedy diverzita, o které v souvislosti s tímto návrhem mluvíme.

Okruhy organizací by měly být z oblastí, které souvisí s tím, co je zákonem definovaná veřejná služba. Jestliže zákon definuje, že média veřejné služby mají povinnosti v určitých oblastech, mělo by právě to být tím veřejným zájmem, který bude kontrolován. Rada by sloužila k tomu, aby hlídala, zda dané médium tyto povinnosti plní.

Západní rady bývají elitnější „rady starších“ a na kandidáty jsou kladeny přísné profesní i jiné požadavky. U nás může naopak do rady kandidovat v podstatě každý, kdo má čistý trestní rejstřík a splňuje požadavky lustračního zákona. Jaké požadavky jsou ve vašem návrhu?

V našem návrhu přecházíme od absurdní situace s nesmyslnou bezbřehostí, kdy může člena rady navrhnout i svaz zahrádkářů nebo pěvecký sbor, k souvztažnosti s oborem samotným. Dá se očekávat, že nominující instituce budou hledat lidi, kteří mají zkušenost s médii, ačkoliv se to přímo nepředepisuje, ale nezapomeňte, že po nominacích je ještě volba. Instituce přece jenom chceme omezit a, jak jsem řekl, dovodit jejich charakter ze znění zákona, který říká, co je veřejná služba. Myslím, že je to krok k lepšímu.

Nějaké další odborné či osobnostní předpoklady se mohou samozřejmě nezávazně definovat ve výzvě institucím a stejně tak se jistě zohlední při té samotné volbě. Jestliže se vždycky volí třetina, tedy pět osob, bude se muset brát v úvahu, jaké tam zůstávají, aby to bylo zase rovnoměrně doplněno o chybějící sféry veřejného zájmu.

V současné době provádí předvýběr z kandidátů volební výbor Sněmovny (plénu pak předkládá kandidátní listinu s trojnásobkem jmen, než je počet volných míst v radě – pozn. red.). Tento mezičlánek zůstane zachován?

Komora by vždycky oslovila trojnásobek institucí, než je počet lidí, které je třeba zvolit. Nebyly by tam volební výbory, šlo by to rovnou na plénum.

Proč chcete zvýšit počet členů Rady Českého rozhlasu z devíti na patnáct?

Říkali jsme si, z jakého důvodu má Český rozhlas jenom devítičlennou radu.

Třeba proto, že je menší?

V psychologické rovině je to odraz toho, že se považuje za méně důležitý. Možná je menší co do počtu zaměstnanců a rozpočtu, ale na druhou stranu má větší počet stanic. Nám se prostě nezdálo, že by se v počtu členů rady měla dělat nějaká odlišnost, a proto bylo jednodušší ten počet srovnat. A bylo by třeba srovnat nejen počet radních, ale i další náležitosti fungování rad.

Není rozšíření rady zbytečná zátěž pro rozpočet rozhlasu? A pokud by se už rozšiřovala, mělo by v ní být zohledněno – třeba jako u rady britské BBC – zastoupení regionů, vzhledem k tomu, kolik regionálních stanic Český rozhlas provozuje?

Upřímně řečeno, neumím si to při tom počtu členů představit. Máme čtrnáct regionů, jakou část rady bychom vyčlenili na regiony – a na které? Tyto aspekty bych zařadil mezi ambice sestavování rady, ale mimo normu. Spíš bych spoléhal na to, že složení komor je regionální, takže se tam regionální zájmy budou prosazovat přirozenou cestou, aniž by to bylo definováno v zákoně.

Měly by být v zákoně vymezeny přesněji kompetence rad?

Nějaký komplexnější zásah do zákona o Českém rozhlase a České televizi bude nezbytný. Podle mého soudu by rada neměla žádným způsobem zasahovat do vysílání, ale zas na druhou stranu ho nějakým způsobem musí zpětně hodnotit. Musí dohlížet na to, zda je v intencích veřejné služby. V tomto smyslu by třeba při zřizování další stanice měla rada posuzovat, zda zapadá do zákonné definice, nebo ne.

V už zmíněné Británii může rada hodnotit činnost BBC v oblasti programů jenom zpětně, a to převážně při stížnostech. Obdobně to mají Dánové a Rakušané. Anglosaský model je, že kompletní vedení rozhlasu a televize je v rukou managementu a rada zasahuje třeba až v případě narušení editorské praxe.

To je v intencích, jak si to představuji. Rada by zkrátka neměla být výkonným orgánem. Měla by dohlížet na veřejnou službu a hodnotit zpětně činnost. Ekonomika je daná jasně, tam si ta instituce nemůže dovolit deficitní hospodaření.

V některých zemích zadávají rady sociologické studie očekávání veřejnosti od médií veřejné služby. Čerstvě najdeme takový výzkum například právě v Británii, dostupný je na webu BBC Trust. Vyplynulo z něj, že BBC sice plní veřejnou službu dobře, ale v oblasti programu je podle diváků a posluchačů moc konzervativní a měla by podporovat nové formáty.

To je velice rozumné. Žádný, ani sebeelitnější orgán, není schopen vnímat a postihnout měnící se potřeby veřejnosti. Je-li to služba veřejnosti, měla by tato reflexe existovat. Nemyslím tím poplatnost aktuálně populárním žánrům, ale na druhou stranu veřejnost si tuto službu platí a měla by tedy odpovídat tomu, co si přeje.

Je to zajímavé. Nevím, jestli se to podaří zakomponovat do naší novelky, ale do nějaké komplexnější změny to určitě je.

Spoluautorka: Irena Ryšánková