Za šest let nebude na Kavčích horách svítit ani jedno světlo, bude vypnuté topení a nebude tam skoro nikdo. Těmito slovy a jen napůl v nadsázce popisoval generální ředitel České televize poslancům hrozící finanční situaci. Politiky na odborném semináři o financování veřejnoprávních médií přesvědčoval, aby rozhodovali rychleji. Rok po sněmovních volbách jde do prvního čtení teprve malá novela mediálních zákonů, která sice mění volbu Rady České televize a Rady Českého rozhlasu, ale nezabývá se poplatky. Náměstek ministra kultury Ondřej Chrást na stejném semináři prohlásil, že „jasné obrysy“ budoucího financování by měly vzniknout „do roka a do dne“. Takže nejpozději na podzim 2023, ale v té době už Česká televize bude muset znovu redukovat svou činnost. Inflace se neptá a na politiky nečeká.

Prozatím je aspoň jasné, že vláda nepodpoří jakékoliv další výjimky ze současného systému televizních a rozhlasových poplatků. Andreji Babišovi hodila na hlavu jeho nápad, že by se poplatky odpustily všem důchodcům a zdravotně postiženým. Tento líbivý model odkoukal na Slovensku, kde média veřejné služby připomínají spíš podfinancovaného fackovacího panáka. Stejně by to dopadlo u nás, kdyby návrh prošel. Televize by přišla o tolik peněz, že by mohla rovnou skončit. Poslanecký klub ANO ale ví, že je takový návrh v současné sněmovně neprůchozí. Je to jen součást politických her. Podobné nápady vznikají v každém volebním období. Na semináři uspořádaném mediálním výborem sněmovny byli opoziční poslanci věcnější.

Evropa jednoznačně opouští historický model financování založeného na poplatcích za držení přijímačů. V době moderních technologií je nonsens se hádat, co všechno je televize nebo rádio. Navíc roste konzumace veřejnoprávního obsahu přes internet, který poplatkům nepodléhá. Je také složité dokazovat vlastnictví přijímačů. Proto západní země postupně přecházejí na plošné platby. Příspěvek na veřejnou službu platí každá dospělá osoba a u firem je částka odstupňovaná podle počtu zaměstnanců. Skandinávské státy volí cestu roční platby vybírané s daňovým přiznáním podle výše příjmů. Finanční úřady inkasovanou sumu vůbec neposílají do státní pokladny, ale rovnou na účet médií veřejné služby. Odpadá tím možnost politického rozhodování o televizním rozpočtu.

Němci sice také změnili definici poplatníka, ale zachovali byrokratickou hydru. Kdyby neměli komisi se složitým názvem a další organizaci na výběr poplatků, bylo by to přece moc jednoduché. Poplatky sice musí platit úplně každá domácnost bez ohledu na vlastnictví přijímače, ale například firmy musí použít kalkulačku na oficiálním webu, aby se dopočítaly, jakou sumu mají vůbec hradit. Na stanovení základní výše poplatků existuje zmíněná speciální komise a na částce se také musí shodnout všechny spolkové země. Německá média veřejné služby jsou sice velká, bohatá a profesionální, ale ani jejich manažeři se neobejdou bez nepříjemných skandálů. U našich západních sousedů se proto také objevují hlasy, zda by celý systém nezasloužil pořádnou reformu.

Český poplatkový systém sám o sobě není špatný a celé roky dobře fungoval. Ve srovnání s jinými evropskými státy, kde poplatky ještě mají, nejsou potíže s jejich inkasováním. Většina poplatníků totiž stále používá poštovní systém SIPO, i když by mohli platit kartou nebo trvalým příkazem rovnou na účet České televize nebo Českého rozhlasu. Systém SIPO ale zdražuje. A pak jsou tu další objektivní komplikace: technologický rozvoj, změna diváckých a posluchačských návyků, a neochota politiků zvyšovat poplatky. Nechce je zvyšovat ani vláda, ani opozice. Je to neprůchozí stejně jako Babišova novela. Zrovna tak je passé případné přechodné navrácení reklamy do vysílání České televize. Reklamu už nechce ani šéf televize Petr Dvořák (což nepochybně kvitovali generální ředitelé Novy a Primy, kteří sněmovní seminář sledovali v publiku).

Je tedy vysoce pravděpodobné, že se také Česká republika vydá cestou plošných poplatků bez ohledu na vlastnictví přijímače, anebo cestou daňových odvodů ve prospěch veřejné služby. Na daňový model naposledy přešlo letos Dánsko. Francouzi o prázdninách prosadili financování médií prostřednictvím zlomkového podílu z daně z přidané hodnoty. Najde ale vládní koalice kromě slov i odvahu konat?