Na přelomu padesátých a šedesátých let si jeden z amerických úřadů musel projít nezáviděníhodným obdobím. Kvůli rozhodnutí své zaměstnankyně byl bombardován stížnostmi od veřejnosti i firem a navíc si vedení úřadu mohlo v dopisech přečíst, že dotyčná žena je byrokratický hnidopich, její požadavky jsou postavené na hlavu, dost možná je úplně pitomá. Navíc je zpátečnická, kazí obchody, ohrožuje trh a vůbec, koho to z těch daní platíme, měla by skončit na dlažbě.
Historie nebývá tak jednoznačná – a nejinak tomu bylo i v tomto případě. Jen o pár let později byla tatáž žena národní hrdinkou, sdělovací prostředky se mohly přetrhnout, aby s ní přinesly rozhovor, začala dostávat medaile a dříve „stupidní úřednice“ byla nyní „vzorem pro všechny poctivé zaměstnance“.
Za negativní i oslavnou kampaní přitom paradoxně stála stejná příčina. Frances Kelseyová zkrátka dělala svou práci, kterou jí zadali, když rozšířila šestičlenný tým podceňovaného úřadu s pověstí potížistů. Nastupovala do zaměstnání v době, kdy nebylo jasné, jestli jejího zaměstnavatele politici nakonec nezruší. Když jeden ze senátorů přišel za svými kolegy s návrhem, že by kompetence tohoto úřadu měly být naopak posíleny, všichni se mu vysmáli, zaťukali si na čelo a připravenou novelu příslušného zákona smetli ze stolu. S jakým výrazem ji o pár let později schvalovali, o tom prameny mlčí.
Kelseyová nejspíš o politických sporech nic netušila, protože se plně soustředila na svůj první případ, který dostala na stůl. Prý to bude formalita, všechno je v pořádku, stačí pár razítek a je to z krku. Kelseyová ovšem přišla z univerzity, kde byla zvyklá pracovat s podklady trochu obezřetněji, než je jenom prolistovat, schválit a založit jako vyřízené. A tak i tady pečlivě prostudovala všechny materiály, načež došla k úplně opačnému verdiktu: některé poznatky jsou nejasné, jiné zavádějící, další nedostatečné a nekompletní. A schvalovací razítko se nekonalo.
Amerického žadatele, který koupil licenci od německého výrobce, taková tvrdohlavost zrovna nepotěšila. Argumentoval, že když výrobek prošel všemi potřebnými testy a schvalovacími procedurami v západní Evropě a prodává se v bezmála padesáti zemích po celém světě, pak by bylo divné, kdyby ho zrovna ve Spojených státech odmítli prodávat. Navíc marketingová studie jednoznačně ukázala, že o tento produkt měli američtí spotřebitelé velký zájem, když ho mohli několik měsíců bezplatně testovat.
Kelseyová ovšem namítla, že podle čerstvé studie z Velké Británie to není s bezpečností výrobku zas tak růžové a trvala na doplňujících testech. Nakonec zjistila, že sám výrobce si je vědom určitých rizik, ale při podávání žádosti je zatajil. I přes velký tlak proto šestkrát zamítla žádost firmy, která se ani neobtěžovala svou přihlášku jakkoliv upravit a jen ji podávala dokola znovu. Kelseyová ovšem mezitím získávala další poznatky, takže její rozhodnutí měla čím dál delší zdůvodnění.
Vzájemné spory mezi úřadem a výrobcem by se možná táhly ještě dlouhou dobu, kdyby se do věci nevložili němečtí novináři, kteří vynesli na světlo dosud tajená a velmi šokující fakta. Společnost o americký trh rázem ztratila zájem a brzy přišla i o všechny ostatní, když byla úřady donucena výrobek zcela stáhnout z prodeje.
Tím výrobkem byl totiž thalidomid, jeden z nejvíce nebezpečných léků v dějinách, který se prodával jako Contergan, vynikající přípravek proti bolestem hlavy. Výrobce, firma Grünenthal Chemie, ho zvlášť doporučovala proti těhotenské nevolnosti. Protože ale nebylo povinné testovat vliv léku na plod, přišlo se na jeho škodlivost až když bylo příliš pozdě – na svědomí má několik tisíc bezrukých a beznohých dětí.
Frances Kelseyová, výzkumnice Úřadu pro potraviny a léčiva, právě tento test požadovala. Rok poté, v prosinci 1961, byl lék zakázán v Německu, pak se připojily i další země. Americkou žádost o souhlas s prodejem léku stáhla firma teprve v březnu roku 1962.
V neděli 15. července 1962 věnoval deník Washington Post Frances Kelseyové titulní stranu. Titulek hlásal, že „Hrdinka z FDA nepustila na trh vadný lék“. Jen o měsíc později si šla do Bílého domu ke slavnému JFK pro nejvyšší medaili, kterou může řadový občan dostat. Přihlížela pak i tomu, jak Kennedy podepisuje zákon zpřísňující dohled nad léčivy – ten, který senátoři původně shodili ze stolu. Letos jí bude 94 let.
Pro úplnost dodejme, že tehdejší Československo bylo jednou z mála zemí, které thalidomid odmítly zaregistrovat, a neudělilo ani souhlas k legálnímu mimořádnému dovozu. V současné době se thalidomid v USA znovu smí podávat, ale ve zcela jiných souvislostech a pod extrémně přísným dohledem. Ukázalo se totiž, že prospívá například pacientům s leprou.