Vypadá to, že nás koaliční vláda bude svými komunikačními přešlapy zásobovat po celé volební období. Pokaždé, když ministři pustí do světa nějaký nesmysl, se zapřísahají, že příště už budou s veřejností mluvit lépe. A jak všichni vidíme, výsledkem je ještě větší průšvih. Veletoče kolem daně z nadměrných zisků znejišťují trhy. Výroky ministra školství vytáčejí do běla učitele i ředitele škol. Slibovaná strategická komunikace pořád spíš není, než je. A když jsou členové vlády v úzkých, tradičně všechno hodí na novináře. Média určitě nejsou svatá, ale svalovat na ně všechnu odpovědnost za zmatky není fér. Jak věděl už seriálový státní tajemník sir Humphrey, nemůžete nechat ministry, aby jen tak opouštěli kanceláře a toulali se po úřadu. Mohli by narazit na mikrofony.

Naposledy se nad tím zamyslel ministr financí Zbyněk Stanjura z ODS. „Vy nás prosíte, zda by ministři nemohli něco říct, s čím na vládu jdou. Já vám odpovídám, ať počkáte, co rozhodne vláda. Někteří ministři tomu neodolají, podlehnou vám a odpovídají vám svoje individuální pozice,“ vysvětloval zmatky kolem toho, jestli windfall tax bude platit i zpětně, nebo až od příštího roku. Zjišťovat informace je úkol novinářů. Odpovědností ministrů je nepouštět polovičatá stanoviska.

Ministr školství Vladimír Balaš se dokonce zamotal do svých vlastních myšlenek při rozhovoru pro Deník N. Pedagogy pobouřil svými úvahami o zrušení příplatků za suplování. Krátce poté pomyslně zapíchnul prst do katalogu výmluv a vybral si z něj „otevírání diskuse“. V dodatečném prohlášení uklidňoval naštvané učitele, že to byla jen úvaha do budoucna, kdyby se náhodou chystala koncepční změna platové politiky. Ve skutečnosti se tedy dozvídáme, že se nic dít nebude, protože všichni víme, jak to v naší republice chodí s koncepčními přípravami. A pokud by to snad nebylo jasné, ministr doplnil: „Záměrem tohoto výroku bylo otevřít diskusi o změně tohoto paragrafu napříč politickým spektrem. Pokud ke změně nebude pozitivní odezva, tak samozřejmě o žádnou změnu usilovat nebudu.“ Takže co? Takže nic.

Babišova vláda za pandemie připomínala blázinec na kolečkách a Fialův tým tento dojem napravil jen částečně. Prakticky bez problémů je prezentace zahraniční politiky a evropských partnerství. Ale domácí komunikace drhne. Tak moc, že státu nabízejí pomocnou ruku profesionálové z marketingu, PR a výzkumu. Šest profesních asociací založilo vlastní neformální Radu pro strategickou komunikaci. Opakují, že stát musí vést apolitický dialog s občany. Nejenom v krizových situacích přece potřebujeme vědět, co máme dělat a co od nás úřednický aparát požaduje. Ale státní komunikace je často jen formální, přičemž veřejnou správu ani moc nezajímá, jestli měla nějaké výsledky. Nejvyšší kontrolní úřad opakovaně v různých případech upozorňoval, že stát platí kampaně, ale nedokáže vyhodnotit jejich účelnost.

Nedostatečná, nesprávná, pozdní nebo kontraproduktivní komunikace je dlouhodobou bolestí české veřejné sféry. Politici se naučili prodávat hlavně sami sebe. Na sociálních sítích se jim to machruje. Ale stát nemůže fungovat na výkřicích, lajkování a heslech. Všední úřední realita je možná nudná a šedá, ale každý den reálně ovlivňuje životy lidí a fungování podniků. Spousta času a peněz se neproduktivně ztratí jenom na tom, že hledáme a domýšlíme, co nám stát chtěl sdělit.

A když už to zjistíme, musíme se ještě podívat, jestli se mezitím názor státu nezměnil – jako u datových schránek. Původně je chtěl od ledna povinně zřídit všem živnostníkům a každé osobě, která někdy využila přihlášení k nějakému státnímu webu přes elektronickou identitu. V půlce října ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) oznámil, že k používání datových schránek nechce nikoho nutit, takže se zákon narychlo změní. Dva měsíce před koncem roku se politici rozhodli, že fyzickým osobám se datové schránky automaticky zřizovat nebudou. Pořád tu básníme o estonském elektronickém vládnutí, jenom na něj nemáme odvahu.

Důvěryhodný stát je takový, který je čitelný, předvídatelný, konzistentní, důsledný a srozumitelný. Náš stát udržuje občany ve střehu, takže se nedivme, že všeobecná důvěra ve veřejné instituce a činitele je nízká. Ale ve čtení mezi řádky nás politici vytrénovali perfektně.