Zpravodajství českých a světových médií o konfliktu v Izraeli a v Pásmu Gazy upozornilo na problematické stránky moderní žurnalistiky. Bojuje se doslova o každé slovo.

Překvapivý útok ze 7. října, při kterém ozbrojení agresoři palestinského hnutí Hamás pronikli nejen do izraelských kibuců a zanechali po sobě stovky zavražděných lidí, ovlivnil také mediální prostředí. Světové redakce se musely vyrovnat s několika morálními dilematy najednou.

Záběry, které přicházely z Izraele, byly mimořádné svou bestialitou, neboť ani v době nejhorší propagandy organizace Daeš se jich do redakcí a na sociální sítě nedostávalo tolik. Extrémní násilí cíleně páchané na civilistech bylo složité byť jen popisovat, natož přímo publikovat, ač cenzurované. Zpracování tématu ovlivňovaly rovněž většinové společenské a politické postoje v různých státech, mezinárodní vztahy s Izraelem nebo enormně vybičované emoce na sociálních sítích, kde se zcela banální záležitosti najednou interpretovaly jako podpora jedné nebo druhé strany.

Vyšlo také najevo, že několik západních redakcí spolupracovalo s externími fotoreportéry, kteří o plánovaném útoku věděli dopředu a Hamás jim při něm umožnil pořizovat fotografie. Jakmile se to redakce dozvěděly, ukončily s nimi spolupráci anebo se od nich distancovaly, jenže škoda na dobrém jménu už byla napáchána.

Velkou pozornost získal především případ fotografa Hassana Eslaiaha, kterého na jednom z medializovaných snímků přátelsky objímá a líbá samotný vůdce Hamásu Yahya Sinwar. Fotograf své snímky prodával třeba agenturám AP a Reuters, stanici CNN nebo deníku The New York Times. Podobný problém se objevil s nejméně třemi dalšími fotožurnalisty.

Každý podobný konflikt je i komunikační válkou o přízeň veřejnosti. Na rozdíl od invaze ruských vojsk na Ukrajinu však dění v Izraeli přineslo také bitvu o význam slov.

Rozvířila ji britská BBC, přesněji její renomovaný reportér John Simpson. Čtyři dny po zahájení útoku vystoupil s příspěvkem, v němž vysvětloval, proč BBC neoznačuje útočníky Hamásu jako teroristy. „Pravidelně připomínáme, že britská a další vlády odsoudily Hamás jako teroristickou organizaci, ale to je jejich věc. Vedeme také rozhovory s hosty a citujeme spolupracovníky, kteří označují Hamás za teroristy. Klíčové je, že to neříkáme svým hlasem. Naší prací je předkládat divákům fakta a nechat je, aby si udělali vlastní názor,“ prohlásil Simpson.

Editor zahraničního zpravodajství tak otevřel otázku, nakolik se mají mediální organizace identifikovat s vládními stanovisky. Palestinské hnutí Hamás oficiálně považuje za teroristy Evropská unie včetně České republiky, Spojené státy americké a další země. Česká vláda se jednoznačně postavila na stranu Izraele. Hlasování v OSN však ukázalo, že nejde o jednomyslný světový postoj a hodně zemí je navzdory všem napáchaným zvěrstvům i po 7. říjnu naladěno protiizraelsky. Obraz událostí, který je pro euroatlantická média zdánlivě samozřejmý, je v arabských redakcích odlišný, a ani v zemích globálního jihu automaticky neplatí pohled, že Hamás je zavrženíhodná organizace.

Simpson tvrdí, že nepoužívání slova „teroristé“ je v souladu s dlouholetými redakčními principy BBC. „I za druhé světové války bylo ve vysílání BBC výslovně zakázáno nazývat nacisty ‚zlými‘ nebo ‚ničemnými‘, ačkoliv jsme je mohli nazývat a nazývali ‚nepřítelem‘,“ napsal. Jak dodal, zpravodajství se vyhýbá citově zabarveným slovům a předpojatým výrazům, neboť by to znamenalo, že ztratilo neutralitu a vybralo si, koho bude podporovat.

Ohlasy na tento postoj byly bouřlivé. Kritici vnímají pozici BBC jako hyperkorektní pokrytectví, které je ve výsledku ke škodě věci. Namítají, že jestliže někdo spáchá teroristický útok ve smyslu encyklopedických i politologických definic, pak je to zkrátka terorista, a říkat cokoliv jiného je lakování věcí narůžovo a vyprazdňování obsahu slov.

Britský novinář zdůraznil, že BBC neoznačovala za teroristy ani takzvanou Irskou republikánskou armádu v době bombových útoků ve Velké Británii. Dokonce ani tehdy, když IRA způsobila explozi v hotelu v Brightonu, kde jen o vlásek unikla smrti tehdejší ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová.

Slovníkové definice terorismu zpravidla říkají, že je to násilí páchané za účelem zastrašit protivníka nebo veřejnost a dosáhnout politických či náboženských cílů. Potíž je v tom, že neexistuje univerzálně platná mezinárodní definice a chápání terorismu je proměnlivé v čase a místě.

BBC útočníky Hamásu v prvních dnech popisovala jako „militanty“, pak svůj názor změnila a od tohoto výrazu ustoupila. „Došli jsme k závěru, že vzhledem k vývoji situace není tento výraz zcela přesný,“ sdělila stanice v tiskovém prohlášení z 18. října, jímž informovala o setkání generálního ředitele s představiteli britské židovské obce.

BBC ostatně není jediná, kdo v redakčních textech nepoužívá pro Hamás výraz „teroristé“. Stejné stanovisko zaujala francouzská agentura AFP. „Pojem ‚terorista‘ je velmi politizovaný a emotivní. Řada vlád označuje svou opozici nebo domácí hnutí odporu za teroristické organizace. Mnoho takových hnutí a jednotlivců označovaných za teroristy bylo později mezinárodně uznáno a stali se součástí hlavního politického proudu ve svých zemích. Snad nejznámějším příkladem byl Nelson Mandela,“ vysvětlila v redakčním stanovisku. Zpravodajství AFP nepopisovalo jako teroristy ani pachatele útoků v USA 11. září 2001, respektive činilo tak pouze tehdy, pokud citovalo úřední materiály.

Zdrženlivý postoj má rovněž americká Associated Press nebo kanadská CBC. Naopak česká média s označováním Hamásu za teroristy problém nemají. „Právě detailní zmapování činů, a hlavně zločinů Hamásu je jasným svědectvím, že šlo o akci teroristů. Pojmenovat to neznamená vystoupit z role nezávislých novinářů, je to stejné, jako když sportovní novinář řekne o lidech kopajících do míče a hrajících na dvě branky, že jsou to fotbalisté,“ napsal například šéfredaktor Respektu Erik Tabery. Pojem „teroristické hnutí“ používá také Český rozhlas, Česká televize, server Novinky.cz nebo Deník N. Agentura ČTK se kloní k přívlastku militantní, radikální nebo radikálně islamistické, označení „teroristické“ se objevuje v citacích.

Kromě války slov se intenzivně řeší také spolehlivost zdrojů. Je velmi obtížné, a často zhola nemožné, ověřovat informace publikované izraelskou armádou nebo úřady v Gaze, které jsou pod kontrolou Hamásu. V době internetových médií a servírování zpráv přes sociální sítě spolu navíc redakce soupeří, kdo bude mít zprávu nejrychleji a zaujme nejvíc čtenářů nebo diváků. Jak ošemetný tento závod je, se naplno ukázalo 17. října při informování o explozi v nemocnici al-Ahlí v Gaze.

Média většinou nekriticky převzala sdělení ministerstva zdravotnictví v Gaze, že v důsledku izraelského náletu na nemocnici zahynuly stovky lidí. Zpravodaj BBC Jon Donnison sdělil divákům, že vzhledem k velikosti exploze je těžko představitelné, že by to mohlo být něco jiného než nálet nebo několik náletů. Odpovědnost za výbuch přičítal Izraeli také web New York Times nebo francouzského Le Monde.

V České republice vzbudil největší emoce tweet stanice ČT24, jenž zněl takto: „Stovky lidí podle ministerstva zdravotnictví v Gaze zahynuly při izraelském bombardování nemocnice. Izraelská armáda to nekomentovala.“ O výbuchu stanice informovala rovněž v hlavní zpravodajské relaci Události, kde však zazněla jiná a zřetelně opatrnější formulace: „Katarská stanice Al-Džazíra hlásí zásah nemocnice al-Ahlí. Tam je dle místního ministerstva zdravotnictví, které ovládá Hamás, 500 obětí. Nezávislé informace nejsou k dispozici. Izraelské letectvo nemá o možném náletu informace.“

Rozdíl ve způsobu pokrytí vysvětlovali zástupci České televize na Twitteru tím, že obsah televizního vysílání a obsah pro web a sociální sítě připravují odlišné redakce.

V dalších dnech se ukázalo, že izraelská armáda nemá s výbuchem nic společného, podle dostupných záběrů z bezpečnostních kamer explodovala raketa, kterou chtělo z parkoviště nemocnice vypálit islamistické hnutí Islámský džihád. Záběry pořízené v místě exploze za denního světla ukázaly, že následky neodpovídají škodám, které by způsobil nálet. Také počty obětí byly s vysokou pravděpodobností podstatně nižší, než kolik uváděly první informace palestinské strany.

BBC se po několika dnech omluvila, že její reportér neměl spekulovat o příčinách exploze, ale hájila se, že nemluvil konkrétně o izraelském náletu. Redakce New York Times uznala, že „příliš spoléhala na tvrzení Hamásu a jednoznačně neuvedla, že tato tvrzení nejsou ihned ověřitelná“. Rovněž deník Le Monde s více než týdenním odstupem napsal, že měl být opatrnější a explicitně uvést, že ministerstvo zdravotnictví v Gaze je pod kontrolou hnutí Hamás.

Válku na Blízkém východě navíc doprovází záplava drastických, ale zároveň neověřitelných záběrů na sociálních sítích. Zastánci Izraele obviňují Palestinu, že používá herce, aby zdramatizovala následky odvetných úderů. To je mimochodem stejné obvinění, které opakovaně používalo Rusko vůči Ukrajině, aby zpochybnilo následky válečných masakrů (například v Buči). Emoce na sociálních sítích vedou k tomu, že uživatelé ve zvýšené míře akceptují postoje, které by pro ně v případě války na Ukrajině byly zcela nepřípustné – například otevřeně píší o nutnosti srovnat Gazu se zemí a nebrat ohled na civilní oběti.

V opačném gardu se ozývají propalestinští demonstranti, kteří skandují heslo „From the river to the sea Palestine will be free“ (Palestina bude svobodná od řeky až k moři). Myšlena je řeka Jordán a Středozemní moře, což by v praxi znamenalo, že by byl vyhlazen Izrael. Některé evropské státy včetně České republiky budou za určitých okolností toto heslo považovat za podporování trestného činu.

Bohužel to vypadá, že válka Izraele s Hamásem bude mít opět negativní důsledky pro důvěryhodnost médií v očích běžné veřejnosti, tak jako jiná silně polarizující témata (Covid-19, migrační krize nebo ruská invaze na Ukrajinu). Přehmaty médií vedou k tomu, že lidé zprávám buď nevěří, nebo se jim aktivně vyhýbají, jak potvrzují průzkumy Reuters Institute nebo amerického Pew Research Center. Cesta k obnovení důvěry bude velmi dlouhá, rozhodně ne jednoduchá a je velkou otázkou, do jaké míry se pošramocený obraz novinařiny vůbec podaří napravit.