Nevážíme si toho, co máme. Přitom patříme k nejsvobodnějším státům na světě.
Letos uplyne čtvrt století od schválení zákonů, které začaly oddělovat média od státu. Pohled do internetových diskusí i některých článků naznačuje, jako by to lidem bylo vlastně líto. Jako by pořád toužili po silné autoritě, která nakáže televizi, rozhlasu a nejlépe i novinám, co mají psát a vysílat.
Nejlépe je to vidět v souvislosti s děním v Polsku. Internetoví diskutéři v podstatě závidí tamní vládě, že si z veřejnoprávních médií dělá krotkou politickou vlnku. Stejní lidé pak nadšeně vítají nápady českého prezidenta nebo senátora Jana Veleby na „zkrocení“ České televize.
„To stejné by potřebovala ČT,“ píše třeba v diskusi pod článkem o velkých demonstracích v Polsku jeden ze čtenářů a druhý se přidává: „Pokud se nad kroky polské vlády pozastavuje Evropská komise, tak je jasné, že to v Polsku vzali za správnej konec.“ Jiný je nadšený z „konce politicky korektní vysílačky“ a navrhuje „rozprášit současnou Českou televizi a postavit ji znova, alespoň na nějakou dobu podřízenou státním institucím, aby se tam ten Augiášův pravdoláskový chlév nedal obnovit“.
Paradoxně jsou to většinou ti samí lidé, kteří souběžně křičí proti domnělému omezování svobody slova a cenzuře. Chtěli by přitom udělat to samé svým názorovým protivníkům. Hlavně že si vyřídí účty, ale co bude potom, až si dostatečně zchladí žáhu, to je nezajímá. Oni se z jedněch rozvalin půjdou vyřádit k jinému tématu.
V tomto kontextu se zdá skoro neuvěřitelné, že před 15 lety stálo na Václavském náměstí sto tisíc lidí demonstrujících za nezávislost České televize. Požadovali přesný opak toho, co dnes čteme v diskusích – chtěli, aby politici dali od televize ruce pryč.
Stačilo 10 let, abychom se dostali do bodu, kdy jsou ideály pryč a politici sbírají body naopak na tom, že by Českou televizi profackovali. V zájmu veřejnosti, pochopitelně, jak by vás třeba jen na sekundu mohlo napadnout, že by ji pak zneužívali ve svůj prospěch?
Máme sklony nevážit si toho, co máme, a vidět věci mnohem horší, než ve skutečnosti jsou. Podle organizace Reportéři bez hranic, která pravidelně a dlouhodobě hodnotí stav svobody slova ve světě, patří Česká republika mezi nejsvobodnější státy světa.
K výpočtu svého indexu používá organizace sedm kritérií: pluralitu médií, politický nebo náboženský tlak, podmínky pro nezávislou činnost, kvalitu mediálních zákonů, transparentnost, dostupnou infrastrukturu a to, zda bylo vůči novinářům použito násilí nebo jim je bráněno v práci. Parametry se dosadí do matematického vzorce a výsledkem je skóre na škále od nuly do 100 bodů. Čím více bodů stát dostane, tím hůře pro něj.
Nejlepší země smějí nasbírat maximálně 15 bodů, k nim se řadíme i my. Ve Světovém indexu svobody médií 2015 jsme se stejně jako v předchozím roce celosvětově umístili na třinácté příčce, v Evropské unii jsme devátí. Polsko je ve stejném přehledu osmnácté, Maďarsko se propadlo na pětašedesátou pozici, do kategorie „očividné problémy“.
Důvodem, proč jsou Maďaři tak nízko, jsou objektivní kroky vlády Viktora Orbána, která se snaží komplikovat život státním i soukromým médiím. Od jeho nástupu spadlo Maďarsko v mezinárodním srovnání o 42 míst. Reportéři bez hranic si všimli třeba snahy umlčet soukromou televizi RTL Klub za její kritiku vlády přes novou daň z reklamních příjmů. Propagaci státní televize a rozhlasu pro změnu dostala na starost agentura bývalého funkcionáře vládního Fideszu.
U nás naopak Reportéři bez hranic žádný závažný incident nebo pokusy o plošné umlčení médií neevidují. Jdeme přesně opačnou cestou než Maďaři, za stejné období, kdy oni padali, jsme si my polepšili o 10 příček. Být v první dvacítce nejsvobodnějších států z celkových 180 hodnocených je prestižní výsledek. Na nejvyšších příčkách se tradičně umísťují skandinávské země, první je pět let po sobě Finsko.
I v naší politice je dost figur, kterým by se víc líbila maďarská než finská cesta. Vždyť se pravidelně vracejí třeba nápady na regulaci internetu a blokování nežádoucích stránek. Snad si hodnotu svobody uvědomíme dřív, než ji prodáme.