Naše země po mnoha nejasnostech klopýtá k digitálnímu televiznímu vysílání. Konečně nadešel také čas pro poskytovatele obsahu, aby před RRTV ve veřejných slyšeních představili své projekty. A dá-li regulátor, objeví se v dočasně zkoordinovaných digitálních sítích B a C celkem osm zbrusu nových programů.
Veřejná slyšení nejspíš probudila v některých lidech skryté pudy. Před radními defilovaly projekty věcné, nápadité, ale i naprosto zcestné. Část plánů vypadala, jako by jejich autoři po léta sbírali známky a na stará kolena se rozhodli, že vybudují filatelistickou televizi. U jiných zase nebyla nouze o legraci, ale v okamžiku, kdy si uvědomíte, že ti lidé to mínili vážně a jsou ochotní do něčeho takového dát peníze, poťukáte si na čelo.
Žadatelé by se dali rozdělit v podstatě na tři skupiny. Tu první tvořili zkušení hráči, pro které je televizní trh alfou a omegou existence. Sem by se dalo kromě Novy a Primy zařadit například Óčko. Jejich uvažování se dá shrnout do postoje „víme, co chceme, pro koho a kolik na to máme“. Nebudují vzdušné zámky, při zemi je drží reálný rozpočet a znalost chování diváků. Digitální frekvence by jim měly posloužit k plnému uplatnění programových knihoven.
Druhou skupinu tvoří zavedené společnosti a mediální insideři, ať už menší televize a produkční studia nebo telekomunikační firmy. Digitální licence by pro ně byla vyzkoušením něčeho nového, pokusem aplikovat dosavadní zkušenosti ve větším měřítku, případně doplněním portfolia hlavního vlastníka. Najdeme tu regionální televize, Febio Fera Feniče či dceřinou společnost Českého Telecomu, do televizní branže se chce vrátit Kateřina Fričová, slovenská J&T by zase ráda další středoevropskou CNN. I tady je zřejmé, že autoři projektů vědí, co činí, u regionálních stanic však bylo často vidět, že koncepty drží pohromadě jen silou vůle.
A nakonec jsou tu „ti ostatní“. Na své představy o digitální televizi vylili kbelík tak syté růžové barvy, až z nich naivita a nevyzkoušené ideály září na míle daleko. Projekty a finanční rozvaha vznikaly zřejmě za hranicemi sluneční soustavy. Autoři projektů málokdy vědí, koho chtějí oslovit, jenom vědí, že by bylo přece hezké, kdyby se v éteru něco podobného objevilo. Představy jsou to troufalé – jen namátkou: pořad pro bezdomovce Sweet Home, celostátně vysílané záznamy z místních zastupitelstev, vysílání pro mládež, která se vrací z alternativních divadel, reality show o životě Romů, noční live show s městskou policií, hodinové promítání relaxačních obrazců, soutěžní pořad s otázkami o romském etniku… Řečeno s člověkem, který radním předváděl televizi, jejíž filozofie vychází z východních nauk: to vše divákům umožní, aby si při sledování televize kladli otázku „Proč?“.
Všichni účastníci výběrového řízení, s výjimkou televize Genus Plus, požadují licenci na dvanáct let. To je dlouhá doba, mnoho nápadů, které byly předvedeny, by nepřežilo v éteru dvanáct hodin. Každý chvilku chtěl by telku – ale jen málo z uchazečů si uvědomilo, že kromě výzev přináší provozování digitální televize také mnohá úskalí a změny diváckých preferencí. Budou to udělené licence, podle kterých se pozná, zda se bude digitálním prostorem v Česku plýtvat, anebo se na něj bude možné dívat.