Vláda Jana Fischera odmítla zákon regulující internet. Ten vychází z novely evropské směrnice Televize bez hranic, kterou je Česká republika povinna začlenit do svého právního řádu nejpozději v prosinci letošního roku a pokud tak neučiní, dočká se ze strany Evropské unie sankcí.
I když může návrh zákona o Audiovizuálních mediálních službách na vyžádání bezpochyby kandidovat na nejdiskutovanější legislativní normu letošního roku, málo kdo vlastně přesně ví, co konkrétně měl tento zákon obsahovat. Přitom, fakt že vláda zákon nepustila do parlamentu neznamená že bychom se s ním už neměli setkat. Pouze budou do jeho návrhu zapracovány vládní připomínky a následně můžeme očekávat jeho postup do poslanecké sněmovny. Stojí tedy za to detailně se podívat, co přesně měl nová zákon internetovým televizím a video serverům přinést a co, byť v upravené podobě v budoucnu přinese.
 
Kdo je vlastně provozovatel
Otázkou, kterou zákon paradoxně úplně přesně neřešil a nechával na rozhodnutí regulátora bylo, koho všeho by se měl zákon prakticky dotknout. Návrh sice hovoří zejména o audiovizuálních službách, které nabízejí na vyžádání filmy, záznamy sportovních událostí, seriály, dokumenty a audiovizuální díla která se dají srovnat s televizní produkcí, jenže video servery často nabízejí obsah, který kombinuje uživatelská a profesionální videa a s tím návrh zákona nepočítal. 
S jistotou s ním ovšem mohli počítat provozovatelé internetových a IPTV videopůjčoven a provozovatelé serverů, které mají v nabídce televizní pořady, nebo pořady vyrobené přímo pro internet.
 
Koho se naopak zákon s jistotou dotknout neměl, byli vlastníci blogů, webových stránek, nebo zpravodajských portálů. Pokud totiž nabízejí video pouze jako doplněk, neprovozují stránku, jejímž hlavním účelem by bylo poskytování video obsahu, jejich web není určen široké veřejnosti, nebo nemá za cíl, by měla soutěžit s televizním vysíláním, tak se jich nový zákon týkat nebude.
 
Video bez registrace až za dva miliony
O co nejasnější bylo koho všeho se zákon má dotknout, o to přesněji zákon definoval povinnosti provozovatelů. První a nejpodstatnější změnou měla být registrace každé audiovizuální služby u regulátora, tedy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Tato povinnost se pochopitelně měla týkat i stávajících provozovatelů audiovizuálních služeb. Ti měli mít na registraci celkem 60 dnů ode dne, kdy vstoupí zákon v platnost.
Na rozdíl od licenčního řízení na terestrické, satelitní, či kabelové vysílání, kde je třeba podat žádost o přidělení licence a následně čekat až rada vyhlásí veřejné slyšení, ale mělo u internetových služeb stačit, aby její provozovatel poslal Radě pro rozhlasové a televizní vysílání písemné oznámení o spuštění takové služby.
 
Pozitivem pro internetové provozovatele na celé této proceduře bylo, že na rozdíl od klasických licencí by za oznámení neměli platit žádný správní poplatek. Ten jinak u žádosti o televizní licenci činí padesát a u rozhlasové patnáct tisíc korun, jak u terestrických, tak u satelitních a kabelových.
Právní norma počítala i s tím, že by jí někteří provozovatelé mohli ignorovat. V takovém případě se ale provoz takového serveru měl majiteli prodražit až o dva miliony korun, které by za opomenutí registrace zaplatil na pokutách.
 
PIN pro uživatele, finanční kompenzace pro provozovatele
Registrace ale měla pro provozovatele být jen začátkem povinností. Zejména pokud by se zákon nakonec v praxi dotkl i portálů nabízejících, krom jiného obsahu, také uživatelská videa. Právě pro takové provozovatele by totiž bylo splnění některých podmínek víc než obtížné. Provozovatel měl například za povinnost zajistit, aby videa neobsahovala podněcování k nenávisti, či prvky, které by mohly narušit vývoj mladistvých.  U poslední jmenované měli mít provozovatelé dokonce za povinnost zamezit nezletilým k problematickému obsahu přístup. Uvedení takového opatření do praxe by opravdu nebylo nic jednoduchého. Směrnice, ze které zákon vychází, dokonce pro tento případ doporučuje zavést pro uživatele systém osobních identifikačních čísel, pod kterými by se uživatelé ke sledování video obsahu přihlašovali.
 
Další pravidla už měla velmi podobná těm, která musí dodržovat provozovatelé klasického televizního vysílání. Stejně jako oni i provozovatelé audiovizuálních služeb na vyžádání měli například uchovávat po dobu 30ti dnů záznamy všech pořadů, a to včetně vložené reklamy. Na rozdíl od dnešních televizních broadcasterů jim ale zákon dával jistou výhodu v podobě proplácení nákladů spojených s touto povinností.
Pomyslnou třešničkou na dortu zákonem daných povinností potom měla být podpora evropské tvorby. Provozovatelům sice zákon dával na výběr hned z několika možností jak evropskou tvorbu podporovat, od finančního příspěvku, přes určitý, ovšem blíže nedefinovaný podíl evropských děl v katalogu, až po propagaci evropských děl prostřednictvím jejich upřednostňování v katalogu videí. Zákon tuto podporu ale přímo nenařizoval a provozovatelů se měla, dotknou pouze v případech „kdy je to možné“.
 
Společně s novým zákonem měly čekat změny i regulátora, tedy Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. V souvislosti s novými povinnostmi se měl úřad rady dočkat navýšení počtu radních o osm zaměstnanců a zároveň navýšení ročního rozpočtu o víc než čtyři a půl milionu korun.
 
Jak moc se může zákon změnit
Zákon o audiovizuálních službách na vyžádání tedy v současné době čeká na přepracování, ale změny, kterých se dočká, nebudou moci být nijak razantní. Původní návrh totiž poměrně přesně odrážel evropskou směrnici, která jeho vznik iniciovala. Změny by se ale mohly, dotknou upřesnění služeb, jichž se regulace dotkne, tedy oblasti, kterou dosavadní návrh definoval jen velmi volně, systému jakým by měli provozovatelé zabránit nezletilým v přístupu k nevhodnému obsahu, nebo povinností jako je uchovávání záznamů odvysílaného obsahu.
 
Jelikož směrnice ani přímo neurčuje jakou formou má být dodržování nových pravidel provozovateli kontrolováno, nemusela by tato povinnost v upravené verzi zákona zůstat Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Nakonec právě rozšíření pravomocí současného regulátora bylo jednou z hlavních výtek Fischerova kabinetu vůči návrhu zákona.
Zároveň s tím by tak mohla odpadnout i povinnost registrace jednotlivých provozovatelů a s ní související pokuty za nezaregistrování služby.