Politickým tématem roku 2026 budou zase televizní a rozhlasové poplatky. Tentokrát nikoliv kvůli jejich zvýšení.

Hnutí ANO trvá na svém předvolebním slibu a prosazuje jejich úplné zrušení, v čemž má podporu Strany přímé demokracie Tomia Okamury a sněmovních nováčků – Motoristů sobě. Společně disponují 108 hlasy k prosazení souvisejících legislativních změn. To je pohodlná většina, která jim případně postačí k přehlasování Senátu, pokud by jim zákon vrátil k přepracování.

V programovém prohlášení nové vlády není žádná zmínka o tom, co má zrušené poplatky nahradit. Politici ANO a SPD před volbami prosazovali financování České televize a Českého rozhlasu ze státního rozpočtu a jejich transformaci na státní příspěvkové organizace. Ve vládním dokumentu to ale nakonec není, nejspíš jako úlitba Motoristům, kteří nesouhlasí se zatížením veřejných financí další nákladnou položkou. Motoristé také ve svém programu napsali, že financování z rozpočtu by veřejnoprávní média změnilo na vládní, a to odmítají.

Zrušení poplatků podle koaličního kabinetu sníží zátěž pro občany a firmy. „Na základě analýz připravíme další legislativní změny, které povedou k aktualizaci definování veřejnoprávní služby, efektivnějšímu využívání zdrojů a odstranění duplicitních nákladů,“ slibuje vláda v programovém prohlášení.

„Česká televize i rozhlas budou vždy jen tak nezávislé, jak sebevědomý a skutečně nezávislý bude jejich management. Způsob financování sám o sobě nic neřeší,“ domnívá se nová předsedkyně poslaneckého klubu hnutí ANO Taťána Malá.

Martin Baxa, který byl ministrem kultury za ODS v předešlé vládě, se záměrem zrušit poplatky nesouhlasí. „Zdá se, že zápas o nezávislost a ekonomickou udržitelnost médií veřejné služby právě začal,“ konstatoval.

Podobně vidí situaci Starostové. „Jedna z oblastí, která je opravdu zásadní a kde jsme od začátku velmi ve střehu, je oblast veřejnoprávních médií,“ řekla serveru iDnes předsedkyně poslaneckého klubu Michaela Šebelová. Poukázala na to, že ANO a SPD kromě rušení poplatků uvažovaly také o sloučení České televize a Českého rozhlasu. „To je v rozporu s principy svobodné a otevřené demokracie. Tohle je opravdu červená linie,“ sdělila Šebelová.

„To, že by byla ohrožena svoboda slova zrušením poplatků, je nesmysl. To je jako říct, že v 17 zemích Evropské unie, tedy ve většině, je ohrožena svoboda slova,“ prohlásil předseda SPD Tomio Okamura na CNN Prima News. Argument, že financování prostřednictvím poplatků už opustila většina členských států, zaznívá od SPD a hnutí ANO opakovaně.

Není jisté, zda bude chtít vláda skutečně platit Českou televizi a Český rozhlas z rozpočtu, nebo hledat alternativní modely financování. Vyjádření zástupců hnutí ANO jsou nejednoznačná, důsledně používají formulaci, že zruší poplatky. „První krok, který by měla udělat veřejnoprávní média, je to, že se provede revize všech jejich nákladů a zváží se, jestli se nedá skutečně někde ušetřit,“ řekl první místopředseda hnutí ANO Karel Havlíček pro Deník.

„Druhá věc je, že můžeme a budeme hledat cestu, jakým způsobem to neplatit z koncesionářských poplatků, což jsme slíbili, protože poplatky budí obrovské emoce,“ prohlásil dále Karel Havlíček. Tyto emoce podle něj pramení z nespokojenosti s poskytovanou službou a podnikatelům vadí, že mají platit poplatky podle počtu zaměstnanců.

Placení z rozpočtu?

Pokud by se vláda Andreje Babiše skutečně přiklonila k financování z rozpočtu, znamenalo by to zřejmě poměrně široké legislativní a strukturální změny. Ještě však není jasné, jakou sumu by veřejnoprávní média dostávala, mechanismus jejího výpočtu ani pojistky proti tlaku na management při jednání o rozpočtu.

Při sečtení současných rozpočtů České televize a Českého rozhlasu se dostaneme na částku kolem 10,5 miliardy korun, když zrovna není olympijský rok. Vláda by pravděpodobně tlačila na snížení této sumy, už kvůli celkově nepříznivému stavu veřejných financí. Podle analýzy Evropské vysílací unie (EBU) se ve státech, které od poplatků přešly k přímým státním dotacím, zmenšily rozpočty veřejnoprávních médií v průměru o devět procent.

„Samozřejmě, že veřejnoprávní média nemají být ušetřena kritiky, zejména proto, že patří občanům, ale za razancí útoků proti těmto médiím se špatně skrývají pokusy o politickou manipulaci a cesta do pekla je dlážděna dobrými finančními úmysly. Je naléhavě nutné vrátit veřejnoprávním médiím jejich právoplatné místo tím, že se zavedou silné záruky jejich nezávislosti a zajistí se dlouhodobá stabilita jejich financování,“ varoval v červenci generální ředitel Reportérů bez hranic Thibaut Bruttin.

Právě tato mezinárodní novinářská organizace v létě vydala obsáhlou studii, v níž srovnává situaci médií veřejné služby ve 27 členských státech Evropské unie, Švýcarsku a Velké Británii. Česká republika z ní vyšla s dobrým vysvědčením. Reportéři bez hranic dokonce dávají naše uspořádání, financování a regulaci za příklad dobré praxe, kterou by měly následovat ostatní země v bývalém východním bloku. Výslovně vyzdvihli také zvýšení poplatků.

Změna financování by zřejmě vedla ke změně právního postavení České televize a Českého rozhlasu. Dnes jsou to instituce, které podle zákona hospodaří s vlastním majetkem, vlastními úkony také nabývají práv a vstupují do smluvních vztahů. Už v prvním paragrafu zákona o ČT i zákona o ČRo je věta, že „stát neodpovídá za závazky ČT/ČRo a ČT/ČRo neodpovídá za závazky státu“.

Mnoho lidí neví, že televize ani rozhlas nejsou státní podniky ani příspěvkové organizace. Sice mají IČO, ale nezapisují se do obchodního rejstříku a nemají žádnou nadřízenou organizaci. Jejich zřizovací listinou je příslušný zákon – stát jim umožnil vzniknout a pak od nich hned dal ruce pryč.

Liší se tím od řady svých soukmenovců v Evropě. Třeba v Polsku, Itálii, Francii nebo Norsku jsou národní média státní akciové společnosti, ve Švédsku vlastní televizi veřejná nadace prostřednictvím akciové společnosti, rakouská ORF je také řízena jako nezisková nadace.

Transfer peněz ze státního rozpočtu by si zřejmě vyžádal změnu právní formy na státní příspěvkovou organizaci, podobně jako funguje například Národní muzeum. Zřizovatelem by v takovém případě bylo nejspíš ministerstvo kultury, ačkoliv v některých jiných státech tato kompetence spadá pod ministerstvo financí nebo ministerstvo průmyslu.

Evropské státy mají v zákonech různé ochranné mechanismy, aby média nemusela nadbíhat aktuální vládě. Často je to například pevný vzorec výpočtu nebo fixní procento HDP, případně se rozpočty plánují ve víceletých cyklech, zohledňuje se inflace nebo se zkrátka používají administrativní mechanismy, které obcházejí každoroční politické vyjednávání. Rozpočet je pak víc úřední a technickou záležitostí než předmětem účelově ohýbaných diskusí.

Také modely veřejného financování národních médií jsou v těchto zemích různé, protože každý stát má jinou strukturu veřejné správy i různou úroveň politické kultury. Skandinávské státy bývají v mezinárodních žebříčcích na předních pozicích, zatímco Maďarsko nebo Slovensko tradičně zaznívají jako příklady, jak to rozhodně nedělat.

Švédsko například vybírá od občanů zvláštní příspěvek na veřejnou službu, který se liší podle zdaňovaného příjmu. Vybírají ho finanční úřady a přeposílají ho na vázaný účet mimo rozpočet. Ve Finsku platí národní televizi a rozhlas z výnosu z účelové daně, přičemž každoroční výpočet konečné sumy zohledňuje vývoj mezd a nákladů v celé finské společnosti. V Dánsku nebo Norsku mají příspěvky ze státního rozpočtu, ale stanovené na několik let dopředu.

Pak jsou tu chaotičtější příklady. Ve Francii dostávají média veřejné služby dotaci na svou činnost, přičemž její konkrétní výše je upřesněna v zákoně o státním rozpočtu na příslušný rok. Francouzská televize je navíc hluboko v červených číslech a v roce 2026 by měla ušetřit další desítky milionů eur, což je ve Francii předmětem ostré veřejné debaty.

Na Slovensku dostává STVR nárokovatelný příspěvek z rozpočtu ve výši 0,12 % HDP. Systém financování a celá struktura národního vysílatele se tam během dvou let několikrát radikálně změnily.

Do poloviny roku 2023 Slováci platili koncesionářské poplatky. V pololetí se přešlo na financování ze státního rozpočtu pevně určenou sazbou 0,17 % HDP. Na konci září 2023 vyhrála parlamentní volby strana Směr, připravila bleskový konsolidační balíček a příspěvek škrtnutím pera snížila na 0,12 % (téměř doslova, stačilo jen přepsat hodnotu v zákoně). Do roku 2024 tak národní vysílatel vstupoval s tím, že musel zastavit všechny plánované investice.

Vláda Roberta Fica nakonec zrušila celou původní organizaci RTVS a od července 2024 vznikla po právní stránce zcela nová entita s názvem STVR. Ani téměř rok a půl po svém vzniku neměla logo a řádná generální ředitelka Martina Flašíková byla zvolena teprve v polovině května 2025.

Auditoři, nástup

S financováním souvisí další závazek z programového prohlášení vlády: „Zajistíme transparentní kontrolu hospodaření České televize a Českého rozhlasu prostřednictvím Nejvyššího kontrolního úřadu. Naší prioritou je zachování jejich nezávislosti.“ S tím by neměl být žádný problém, tento záměr totiž podporují všechny politické strany i samotná média. Potřebnou novelizaci ústavy letos na jaře připravil a adekvátní většinou také schválil Senát. Čeká se tedy jen na dolní komoru, aby zákon projednala a rovněž posvětila ústavní většinou.

V programovém prohlášení se nepíše o spojení České televize a Českého rozhlasu do jedné instituce, jak před volbami ohlašoval Andrej Babiš. Podle všeho tedy nebude vyslyšeno ani přání SPD, aby se s televizí a rozhlasem spojila národní tisková agentura ČTK. Na jejím fungování by se nemělo nic měnit.

Česká vláda bude muset při změnách zákonů o veřejnoprávních médiích zohlednit Evropský akt o svobodě médií (EMFA). Tento závazný předpis je v celé Evropské unii plně platný od 8. srpna 2025. Členské státy podle něj musí zajistit přiměřené, udržitelné a předvídatelné finanční zdroje pro veřejnoprávní média a zavést účinné právní záruky jejich nezávislého fungování. Objem prostředků vyčleněných z veřejných rozpočtů pro média veřejné služby také musí vyhovovat evropským předpisům v oblasti hospodářské soutěže.