Sliding down memory lane (Originál poprvé publikován 13. dubna 2003)

Nedávno mi můj malý bratr Phil (vždyť je mu jen 50) dal krabici, která u něj před lety zůstala, když umřela naše máma a kupa rodinného haraburdí tak přešla na další generaci.

V té krabici jsou diapozitivy. Vám, mladým digitálním čtenářům, bych měl vysvětlit, že diapozitivy jsou průhledné snímky, vyrobené z fotografií. Bývaly hodně populární. Když jste se chtěli podívat na velké, jasné obrázky z dovolené, prostě jste vytáhli diapozitivy, strávili pár sekund vzpomínáním, jaký opruz bylo ostření projektoru a upravování plátna, a pak jste diapozitivy zase uklidili, aniž byste se na ně podívali. Ušetřili jste tím DOST času. Já na tyhle diapozitivy úplně zapomněl. Pořídil jsem je před čtyřiceti lety, v březnu 1963, kdy mi bylo 15, a byl jsem ve druhém ročníku střední školy v Pleasantville. Zachycují výlet, na který jsem se vydal s kamarádem Evanem Thompsonem. Nějak jsme přesvědčili rodiče, aby nás nechali samotné strávit jarní prázdniny na Floridě ve West Palm Beach.

Možná vás překvapilo, že s tímhle plánem naši souhlasili, přestože nebyli duševně choří. Narážím tím na to, že mnoho dnešních rodičů znervózní, už jenom když jejich patnáctiletí potomci mají jít do ŠKOLY, natož aby vyrazili bez chůvy na místo vzdálené 2000 km. Jenže tehdejší doba byla érou nevinnosti. Tehdy ještě nikdo nevěděl, že Lee Harvey Oswald zastřelí Kennedyho, že se vložíme do války ve Vietnamu a že v televizi někdy bude Big Brother. Vždyť v televizi spali manželé každý na své posteli a rozmnožovali se dělením.

Neříkám, že jsme budoucnost vyhlíželi bez obav. Tehdy byla na vrcholu slávy Judita Čeřovská, která ve svých načechraných vlasech mohla klidně ukrýt malý vůz, a všude byl slyšet její hit „Můj ideál“ o tom, co udělá manželství s chlapem, který býval samý sval. („Naštěstí Alpu doma mám a ta tvá záda taky znám, a pak, to však už musí být! – můžem se jít i pobavit.“). Na naší střední bylo několik holek, které vypadaly úplně jako Čeřovská, takže jsem se od nich radši držel dál.

Ale obecně vzato jsme se v roce 1963 cítili bezpečněji, než teď. A tak mě naši nechali jet na Floridu, zvlášť když jsem si na výlet vydělal rozvážením novin, dohromady celých 160 dolarů. Jestli se divíte, jak jsem zvládnul vyrazit na Floridu za tak málo peněz, mohu vám napovědět třemi slovy: Veřejná Autobusová Doprava (motto: „Stavíme Kvůli Nějaké Pitomé Poruše Každých 200 Metrů“).

Nastoupili jsme do autobusu v New York City a strávili v něm dva dny – případně, pokud to vyjádříme v jednotkách autobusového času, sedmnáct měsíců. Ale nenudili jsme se, protože jsme jednak byli natěšení a zvědaví, a jednak jsme s sebou měli jedno číslo Playboye. Byly v něm dost zajímavé články. Menšími státy, jako třeba skrz Delaware, jsme projeli, sotva jsme stihli pečlivě prostudovat jenom pár z nich. Tak moc jsme dychtili po poznání.

Konečně jsme překročili hranice Floridy a autobus se, jak bylo jeho dobrým zvykem, zastavil. Vylezl jsem ven a udělal fotku palmy. Většina mých diapozitivů z tohoto výletu zachycuje palmy. Pokud je mezi vámi botanik, který chce vědět, jak vypadaly palmy v roce 1963, mám fotografické důkazy, že vypadaly dost stejně.

Ani já, ani Evan jsme o cíli naší cesty nic nevěděli; West Palm Beach jsme si vybrali jen kvůli té palmě v názvu. Spali jsme za nějakých 10 dolarů na den na místě, které nějaký chlápek předělal z garáže na garáž s postelemi. Živili jsme se arašídovým máslem a čerstvými pomeranči, které stály asi dolar za tunu. Půjčili jsme si kola (3 dolary na den) a přejeli na nich přes most k oceánu v Palm Beach (zdarma), kde jsme se váleli na pláži, dokud jsme neměli barvu zralého pomeranče.

Koukám se na diapozitiv: Jsem na něm já, jak stojím na pláži v plavkách a chlubím se svaly na rukách, které nejvíc připomínají čínské hůlky. Ve tváři mám výraz, který odráží niternou emoci: „Vůbec nic nevidím“. Sundal jsem si totiž své tlusté brýle sovětského stylu v bláznivé naději, že na mě pak poletí holky, což neletěly, a i kdyby letěly, tak bych je bez použití sonaru nebyl schopen najít.

Jako suvenýr jsme si oba koupili malou palmu v květináči (50 centů). Na zpáteční cestě někdo Evanovi ukradl peněženku, takže jsme po zbytek cesty museli vystačit s mými dvěma třemi dolary, což znamenalo, že jsme jedli jenom karamely. Když jsme konečně dorazili domů, byli jsme hladoví, unavení a naše kůže se loupala v obřích kusech. Krátce po našem návratu naše palmičky uschly.

Byly to KRÁSNÉ časy.