The gravity of skiing (Originál vyšel 29. února 2004.)

Nestál jsem na lyžích už několik let, ale nedávno jsem se rozhodl s nimi znovu poprat. Věřil jsem totiž, že už něco udělali s problémem gravitace.

Gravitace je největší nevýhoda lyžování. Nebýt gravitace, byla by to bezstarostná aktivita: stoupli byste si na lyže, vyrazili na svah a prostě se chvíli… VZNÁŠELI. Pak by následovala „chlastačka“ (to je francouzsky „dolyžovat“).

Místo toho tu máme gravitaci. V obřím množství. Lyžařské areály jsou pečlivě umístěné na samých vrcholcích obřích hromad gravitace, kterým se říká „hory“. Většina areálů také v noci za pomoci strojů vyrábí ještě více gravitace. Tyto mocné síly se vás, lyžaře, pokoušejí stáhnout z hory a praštit s vámi do velkých pevných objektů, například domů. Proto je První Zásadou Lyžařské Bezpečnosti: „Nelezte na horu, pokud k tomu nemáte dobrý důvod, například že je léto“.

Osobně jsem se o tom poučil za dramatických okolností, když jsem poprvé zkoušel lyžovat, což bylo v roce 1964 v lyžařském areálu v jižní oblasti státu New York, kde jste většinu času lyžovali místo na sněhu na zmrzlém blátě (v hantýrce lyžařských areálů se tomu říká „skvělé podmínky“). Vydal jsem se tam s kamarádem Lannym Wattsem, který lyžovat uměl a který se – poté, co viděl, jak opakovaně padám už na parkovišti – rozhodl, že nejlepší způsob, jak mě naučit lyžovat, bude vyrazit přímo na vrcholek hory a čekat, co se stane. Stalo se to, že jsem sesednul z vleku a rychlostí světla byl zpátky na úpatí hory.

Otázka: „Co myslíte tou „rychlostí světla“?“ Odpověď: Myslím tím to, že – přesně podle teorie relativity – jsem se během několika sekund vrátil zpět do roku 1963 a zrychloval jsem až do okamžiku, kdy jsem pronikl hluboko do lesa.

Otázka: „Jak hluboko jste pronikl?“ Odpověď: Tak hluboko, že jeden ze stromů později porodil mé dítě.

Pochopil jsem, že nejlepší taktika pro lyžování je nikdy nejezdit DOLŮ. Vždycky jeďte DO STRAN, což vyvolává méně gravitace. Suňte se napříč svahem jako velký krab v bundě, dokud se nedostanete na bezpečné místo, třeba do San Diega. Může to trvat měsíce, ale pořád lepší, než sjíždět k úpatí hory.

Také se ujistěte, že máte správné vybavení. A když říkám „správné vybavení“, nemyslím tím „lyže“. Dokonce i tzv. „moderní“ lyže mají zásadní bezpečnostní nedostatek, který provází lyže od jejich počátků: jsou vespod kluzké. Kdybych lyže navrhoval já, jmenovaly by se Inertie a jejich spodek by byl ze směsi hřebíků, lepidla a suchého zipu. Reklamu by tvořila fotografie lyžaře, pózujícího na mimořádně strmém svahu, kupříkladu na zdi mrakodrapu, k níž by byl úplně kolmo, takže by trčel do prostoru jako chrlič.

Pokud by takové lyže existovaly, lyžaři zbavení hrozby sjíždění hory by se mohli soustředit na pravou podstatu moderního lyžování, kterou je snaha o navázání kontaktu s ostatními lyžaři prostřednictvím mobilního telefonu. Viděl jsem to během mého výletu MNOHOKRÁT. Asi tak každých 30 sekund se ozvalo zvonění a lidé kolem mě začali zběsile rozepínat zipy na svém značkovém oblečení, aby zjistili, jestli to je jejich mobil. Pokud byl, vedli podobné rozhovory: „Haló? Haló? Kde seš? Neviděls Boba? Byl se mnou, ale pak ho dostala gravitace. Ale jedna noha se tu ještě válí.“

Moje závěrečná rada je: Pokud lyžujete se svou manželkou a jste takový blázen, že s ní vyjedete na horu na jednom vleku, načež z nejasného důvodu nezvládne vystoupit, takže obsluha musí zastavit celý vlek, pustit ho pozpátku a pomoci jí se sundáním lyží, aby mohla slézt, takže se hrozně stydí, je zřejmé, že ZA TO MŮŽETE VY. Nehádejte se! Prostě se s tím smiřte a omluvte se.

Promiň, miláčku.