Koncem června, přesněji 27. 6., to bylo devadesát let, co se narodil KM Walló. Zakladatel českého dabingu, který v šedesátých letech vypiplal z ničeho respektovanou dabérskou školu, by si asi dnes zoufal. Zemřel však dřív, než mohl zjistit, co s dabingem vyvede zuřivý kapitalismus. Aspoň má klid.
Vzpomněl jsem si na jeho výročí, když jsem četl další Pixyho stížnost na zoufalý dabing. Pixy má pravdu, že se mnoho českých verzí filmů nedá poslouchat. Dalo by se s povzdechem konstatovat, že jde o daň za to, že nevidíme jednou za pět let Fanfána Tulipána, ale každý den německou kriminálku…
Walló měl svým způsobem štěstí. Začínal v době nové vlny, v 60. letech, kdy exceloval Trnka, s nímž Walló spolupracoval. (Všímáte si, jak často mají věci, které považujeme za kvalitní, kořeny v tomto období?) Byl prostor učit se, zkoumat zákoutí a úskalí filmové tvorby, a když se zrovna nedaboval sovětský velkofilm, dalo se pohrát i s dialogy.
Tak jako v literatuře musí občas překladatel přebásnit originál, aby byl pro tuzemského čtenáře srozumitelný, hrál si český dabing s francouzskými originály. Asi málokdo by se smál francouzsko-italskému Fanfánovi v originále, i kdyby mu rozuměl. Prostě k němu patří hlášky typu „dva kopce a soutěska“, o kterých Gérard Phillipe na adresu Giny Lollobrigidy pokud vím rozhodně původně nemluví. Nemluvě o Funésovi, který by bez Filipovského nebyl v Česku ničím (stačí připomenout Zelňačku nadabovanou Krampolem).
Jenže dnes je toho moc, a chtít, aby pokaždé daboval Willise Pyško, je nereálné. Přeci jenom se ani ti nejlepší herci nedokáží rozkouskovat.