Nejen na tuto otázku odpovídali účastníci včerejšího diskusního večera „Média a tajné služby“ v Zaháňském salónku Senátu ČR. Impulsem k večeru byl návrh nového slovenského zákona o Slovenské informační službě, v němž je přímo zakázáno verbování novinářů, vydavatelů a obdobných mediálních činitelů pro spolupráci s tajnou službou. Druhým podnětem se stal případ novinářky Lenky Králové, bývalé agentky BIS. „Byl to klasický výměnný obchod,“ charakterizovala Králová počátek své spolupráce s tehdy ještě federální BIS. „Dostala jsem se k ní tak, že jsem pracovala na reportáži, která se týkala ultralevicového extremismu.“ Kolega Královou upozornil, že by zjištěné informace mohly zajímat FBIS. Šlo o případ hnutí Budoucnost, které se na počátku devadesátých let aktivizovalo a zakládalo po celé republice buňky, jejichž cílem byla otevřená propagace neostalinismu. „Měla jsem možná naivní pocit chránit demokracii v této zemi,“ řekla Králová k první výměně informací mezi ní a BIS. „Tehdy jsem měla pozici jakéhosi informátora, tedy člověka, který si informace s BIS mění,“ vysvětlila a dodala, že její případ je poněkud atypický v tom, že se svým řídícím důstojníkem navázala intimní vztah a má s ním syna.

Agentkou snadno a rychle

„Pavel Cigánek, můj dnes už bývalý partner a řídící důstojník, se mě zeptal, zda bych nechtěla být přímo agentem BIS. Tvrdil, že jediný rozdíl mezi informátorem a agentem je v tom, že BIS má vůči agentovi větší zodpovědnost za jeho bezpečnost. Já jsem souhlasila,“ shrnula novinářka, která až na jeden případ nedostala během spolupráce s tajnou službou žádnou finanční odměnu. „V roce 1997 jsem dostala 3000 nebo 5000 Kč od Pavla Cigánka za určité úkony, ale bylo to podmíněno konkrétní situací. Měla jsem se pokusit zverbovat dalšího agenta,“ uvedla Králová.

„Až do roku 1997 po mně nechtěli, abych donášela na své kolegy,“ zdůraznila novinářka, působící od roku 1994 do roku 1999 v Nově. Teprve když podle jejích slov Cigánek začal Královou citově vydírat a vyhrožovat sebevraždou, přistoupila na úkol naverbovat v konkrétní redakci novou agentku. Ta měla zjistit, s jakými zdroji je kolega v kontaktu a kde získává své informace. Králová jednu z kolegyň oslovila, avšak když se obě sešly s řídícím důstojníkem, přerušila schůzku a kolegyni seznámila s tím, že jde o operaci BIS. Od té doby nebyla ničím pověřena, došlo však podle ní na vyhrožování: „Můj řídící důstojník mi řekl: Jestli ty někde něco řekneš, BIS to přežije, ale ty jako novinářka nepřežiješ.“

Z Novy odešla ve finanční tísni. Pracovala pro ni v redakci pořadu Na vlastní oči externě a televize jí nechtěla nabídnout stálou smlouvu. Přijala proto nabídku z komerční sféry.

Byla jsem aktérkou zpravodajské hry

Spolupráce s tajnou službou nebyla podle Králové intenzivní. „Těch úkolů, kterými jsem byla pověřována, nebylo zase tolik.“ Výsledkem jednoho z nich byla kauza Zemanovy kufříky. „Dneska už nepochybuju o tom, že jsem se stala aktérkou nějaké zpravodajské hry. Ovšem v té době jsem o tom neměla nejmenší tušení,“ hájí se novinářka.

Zárodkem kauzy byly informace jistého pana Demétera. Kontakt na něj Králová získala od kolegy. „Byl to člověk, který měl řadu velmi zajímavých informací, ale obtížně ověřitelných. Požádala jsem důstojníky BIS, zda by tento kontakt neprověřili,“ popsala Králová. BIS jí sdělila, že Deméter je velmi nebezpečný muž. „Dostala jsem za úkol Demétera monitorovat,“ dodala bývalá agentka.

Získané informace použila Králová ve své reportáži. Zemanovy kufříky se však ukázaly být absolutní blamáží. „Některé dokumenty byly padělky, což bylo poznat i na razítkách DŮVĚRNÉ a TAJNÉ, která byla udělána, když si teď vymyslím, z brambor,“ poznamenal k tomu další panelista, poslanec Jan Klas. „Teď je otázka, kdybych ty informace nedala do reportáže, zabránilo by to blamáži nebo to naopak měla být blamáž ve prospěch BIS?“ uzavřela Králová.

Spurný dostal námět od BIS

Když se letos Králová vracela po několikaleté pauze k novinářskému řemeslu, zamířila do České televize. O dřívější spolupráci s tajnou službou svým nadřízeným neřekla: „Jednak jsem to pokládala za dávnou minulost a jednak jsem se tím po rozkolu nijak netajila, svěřovala jsem se blízkým osobám, měla jsem za to, že se to ví.“

Situace se změnila poté, co v Respektu vyšel o Králové článek Jaroslava Spurného. Králové zavolal neznámý muž. Zajímal se o jejího kolegu reportéra Bartka. Chtěl vědět, kde bere své informace a nabízel atraktivní informace ke kauze, na níž Bartek pracoval. Králová ho spojila přímo s Bartkem.

Spurného článek podle Králové měl původně vyznít tak, že je stále aktivní agentkou a byla do České televize nasazena na Bartka. To však nevyšlo. „Řekl mi, že podnět k napsání článku dostal od důstojníků BIS,“ řekla Králová. Následoval rozchod s Českou televizí. „Důvod toho rozkolu byl spíš ten, že jsem nezískala důvěrů kolegů v redakci,“ vysvětlila ukončení spolupráce.

Bez konkrétních jmen konstatovala, že oslovování novinářů tajnou službou je běžné. Sama se poučila a žurnalistům spolupráci s BIS nedoporučuje: „Mohl to být střet zájmů a rozhodně bych nedoporučovala žádnému ze svých kolegů, aby tyto kontakty udržoval,“ sdělila.

Jsme závislí na řediteli BIS

Poslanec Jan Klas předsedá komisi pro kontrolu BIS. „Zpravodajská služba se neubrání před svým ředitelem. Jaký je ředitel, taková je tajná služba – i v demokracii,“ upozornil na úvod svého vystoupení v diskusním panelu. „Novinářská obec byla zájmovou obcí všech tajných služeb na celém světě. To jsou staré metody, to není nic nového,“ pokračoval a jako další profesní oblast v hledáčku tajných služeb uvedl třeba hotely. Hotel Diplomat podle něj ukazuje svou návštěvní knihu tajné službě.

„Osobně jsem poznal, že BIS dá zadání a novinář činí,“ sumarizoval svoji zkušenost. „Byl jsem nepříjemný bývalému nebo současnému řediteli BIS – nebudu specifikovat,“ zdůvodnil, proč proti němu tajná služba měla vést mediální kampaň v souvislosti s bezpečnostní prověrkou. S novináři v té době obecně neudělal dobrou zkušenost. „Dodnes jsou na Radiožurnálu redaktoři, kteří nejsou sto pochopit, jak to, že jsem dostal bezpečnostní prověrku,“ dodal k tomu.

„Není vyloučeno, že někteří redaktoři našich hlavních televizí, hlavních radiových stanic nebo novin mohou pracovat pro tajné služby a na objednávku skandalizovat fyzické osoby, ministerstva, státní správu,“ myslí si Klas.

„Kompetence veřejné kontroly jsou slabé,“ upozornil. „Dámy a pánové, my nemáme co kontrolovat, my jsme závislí na tom, co nám řekne ředitel BIS. Když mu nevěříme a máme důkazy, a to je velice řídký případ, můžeme své podezření oznámit státnímu zástupci. To je všechno, co můžeme dělat,“ poukázal Klas na slabiny kontroly BIS. „Dnešní kontrola je jen zástěrkou kontroly v České republice,“ přidal.

Podle poslance by novinář měl rozlišovat, kdy je platný BIS a kdy veřejnému zájmu. Soudí, že soudobé novinářské obci je jedno, jak zachází s citlivými informacemi a mnoho novinářů si neuvědomuje, že například zveřejněním jména mohou někoho ohrozit na životě.

Novinář se zpravodajci spolupracovat nemůže

„Novinář nemůže vědomě spolupracovat se zpravodajskou službou, to je proti smyslu novinářského řemesla. Služby utajují, novináři vykecávají,“ domnívá se reportér pořadu Na vlastní oči Janek Kroupa. „Spolupracující novinář překračuje novinářkou etiku v tom, že má ve věci hledat pravdu, ale pracuje v něčím zájmu,“ dodal dále. „Klíčová věc je, co rozumím pod pojmem spolupracovat,“ upozornil. Nemá nic proti tomu, pokud novinář získá informátora v BIS ani nevidí problém v tom, když z tajné služby přijde tip na reportáž. Ale novinář s ním musí zacházet jako s kterýmkoliv jiným tipem.

„O mých kontaktech ví šéfredaktor a já mu důvěřuju,“ řekl Kroupa. Podle něj v redakci pořadu Na vlastní oči nikdo nevěděl, že pro tajnou službu Králová pracuje. Ta naopak tvrdí, že její tehdejší nadřízená Libuše Šmuclerová věděla, že má zdroje v BIS. „To co člověka limituje, je to, že už jednou dal přednost něčím zájmům před hledáním pravdy,“ vysvětlil reportér, proč se jednou angažovaný novinář-agent nemůže vrátit k žurnalistice.

American Life

Svůj pohled na věc nabídl také historik Pavel Žáček. „U nás je integrita novinářů oproti třeba Spojeným státům úplně jiná,“ uvedl. Podle Žáčka americké noviny nemají problém přijmout do svých řad bývalého agenta, řada z nich se tím dokonce chlubí. „Tajná služba má hranice zcela jasně dány, co znamená být informátorem, agentem, rezidentem… Kdežto u novináře je to nejednoznačné, tam se to nevede,“ domnívá se Žáček. Upozornil, že je logické, když tajná služba získává novináře jako agenty, protože u některých oblastí není jiná možnost, než do nich proniknout osobně.

Zmínil také arbitráž České republiky se CME. „Nedovedu si představit, že by v tom nebyla angažována tajná služba,“ konstatoval Žáček. Naopak si dovede představit, „že některé informace, které jdou do éteru přes Českou televizi, byly iniciovány od tajné služby, právě proto, že stát nemá žádnou státní televizi“. Státu tak nezbývá podle Žáčkova mínění jiná cesta, než využít svých agentů. „Ve vztahu k novináři to musí mít limity na obou stranách,“ ohodnotil angažování člověka z prostředí tajnou službou další diskutující, Michal Mazel, vedoucí oddělení bezpečnostní politiky MV ČR.

Zákon nic neřeší

Panelisté okomentovali chystaný zákon o zákazu spolupráce novinářů s SIS. „Novinář ve prospěch tajné služby pracovat nesmí a nemůže,“ zdůraznil Janek Kroupa, ale zákon vidí jako zbytečný, protože zpravodajská služba si tak jako tak najde nějakou cestu, jak novináře najmout. „Média jsou prostě objektem zájmu i cizích tajných služeb a naše aby z toho byla vyčleněna, to by nebylo dobré,“ upozornil Pavel Žáček. Došlo by podle něj k tomu, že by uvolněné hřiště obsadily jiné tajné služby. Ani Lenka Králová zákon nevidí optimisticky: „Je to urputná snaha regulovat to násilně,“ konstatovala. „Tento zákon se mi nelíbí vůbec,“ staví se k němu skepticky také Michal Mazel. „Já to považuji za nadbytečné ustanovení, které se dá obejít,“ uzavřel Jan Klas.