Hned několik českých bloggerů ve svých zápiscích v poslední době propírá televizní témata. Ať už jde o problém odsouvání titulků na konci filmů nebo (ve více případech) o úroveň zpravodajství TV Nova, všichni vyjádřili názor, že je ve státě dánském cosi shnilého. Není. Zkuste si přečíst následující minivhled do televizního vysílání – možná zjistíte, že s některými kritizovanými věcmi to nebude tak žhavé, jak to na první pohled vypadá.

Začněme těmi nešťastnými titulky, ke zpravodajství Novy se vyjádřím příště. Bloggerům v čele s Pixym se nelíbí jedna věc – když skončí film a začínají závěrečné titulky, televizní stanice je odsunou do méně zaclánějící pozice a většinu obrazovky zaplní upoutávky na další pořady. Od Novy se to naučila Česká televize.

Udělejme si malou exkurzi zpátky v čase. Řeznický přístup k nekonečnému seznamu spolutvůrců filmu má u nás dlouhou tradici, začala s ním už Ústřední půjčovna filmů Praha na území bývalého Československa. Připomenout si to můžete při každé repríze Četníka ze Saint Tropez nebo jiné starší francouzské komedie, například u některých filmů s Belmondem.
Socialistický přístup k filmovým titulkům byl v těchto případech velmi drastický a autorů filmu se nikdo na nic neptal. Důvody, proč originální titulky (a to jak úvodní, tak závěrečné, které vždy nahradilo pouhé KONEC) mizely a byly nahrazovány novými, počeštěnými, bývaly různé. Mohl tam být třeba z nějakého důvodu „nevhodný“ záběr nebo užití originálních titulků bránily technické důvody (třeba, že český dabing by překryl hudbu). Ponejvíce známé jsou případy, kdy původní titulky nahradily statické záběry z filmu, a pod nimi běžel hudební leitmotiv snímku.
Bylo by bláhové myslet si, že se to se sametovou revolucí změnilo. K počešťování docházelo i dál, kupříkladu u některých filmů, které koupila Česká televize jako první médium v republice (tzn. že zakoupený snímek neběžel v kinech ani na videu).
A aby to bylo ještě pestřejší, našly by se případy (opět Četník), kdy titulky původně začínaly slovy „Ústřední půjčovna filmů Praha uvádí“, pak je Česká televize přeplácla svým titulkem „Česká televize uvádí“, aby to při zakoupení filmu dovršila (nebo domršila?) Nova, která konkurenční titulek vymazala a nahradila ho svým monstrózním logem „Nova uvádí“. Labyrint jazyků a Ráj zmatků završíme situací, kdy film začíná textíkem „Nova uvádí“ a končí titulkem „Vyrobila © Česká televize, 1993“. To jsem si prosím nevymyslel, sami se o tom můžete přesvědčit, až Nova zase odvysílá celovečerní Altmanův MASH.
Čas od času české titulky z nějakého důvodu dodá přímo distributor filmu v České republice. Tak tomu bylo třeba u díla „Kdo se bojí Virginie Woolfové?“, černobílého snímku, jehož českou verzi má na svědomí studio Warner Brothers. Nějakým omylem se tenhle film objevil před několika měsíci v nočním vysílání Novy.
Bez vyjádření českých distributorů se těžko hledá důvod, proč bylo k počeštění přistoupeno. Jisté je, že poté, co Česká republika jakžtakž začala dodržovat autorská práva, musí k překladu dát svolení autor.

Obrovským okruhem jsme se tak dostali k problému, který trápí Pixyho nebo třeba Mentora. Televize titulky neodsouvají pro nic za nic – v extrémních případech mohou dosáhnout i pěti minut, což je v televizním vysílání za a) spousta peněz, za b) spousta času. A žádná televize nechce ani čas ani peníze věnovat vysílání titěrných nečitelných písmenek. Titulky jsou stvořeny pro kina, ne pro televize. Jistě, na pozadí zní hudba, ale je to trochu zamotané. Čtěte dál.
Televize smí titulky odsunout tehdy, když se dohodne s distributorem filmu. Totéž platí o vkládání reklamy do českých filmů (pozor, nikoliv do zahraničních – právo nevkládat reklamu do svého díla si vydupali čeští režiséři a Vladimír Železný z toho tehdy málem dostal psotník). U nich musí dát pro vložení reklamy do filmu souhlas majitel práv, zahraniční filmy většinou doložku o reklamě mají v licenci k odvysílání.
Zpět k titulkům. Existují jisté limity – v rámci autorskoprávních motanic se o svá práva hlásí i český distributor, takže Nova dělí titulky při odsouvání na dva kusy. V horní části běží titulky anglické, v dolní části české, to vše podkresleno značně ztlumenou originální hudbou.
Zákon televizím nijak nebrání, aby to dělaly. Na některých satelitních stanicích si můžete všimnout, že vedle titulků dokonce běží reklamní bloky.

Ano, zdrcnutí titulků je svým způsobem prasárna. Ale stejně je nepřečtete, byť by byly v plné velikosti. Jde tedy maximálně o tu hudbu. Ale ani ta pro televizní vysílání není zajímavá. Televize jako médium je určena k zábavě, nepsaná etika promítání filmů platí maximálně tak pro kina. Televize není od toho, abyste si vychutnávali film, abyste si dopřávali „divácký zážitek“. Brutálně řečeno, blikající bedýnka vám nabízí jen „něco ke koukání“. Oblažovat duchovno musíte jinde. Kdybyste vy byli v pozici ředitelů televizí, dělali byste totéž. Zvlášť, kdybyste zjistili, kolik vysílacího času zaberou všechny titulky všech filmů ten den vysílaných. V tom případě je jasné, že se budete snažit o efektivnější využití této doby a zároveň budete usilovat o další dvě mouchy. Tou první je divák přikovaný k vaší televizi (drtivá většina diváků při naskočení titulků přepíná na jiný program, to je stav velice nežádoucí), tou druhou je, že vám stanice vtluče do hlavy upoutávky na další pořady, které byste si neměli nechat ujít. Je to bitva o sledovanost, v druhém plánu o prachy.

Znovu to zopakuji a mějte to na paměti: Televize není umění. Televize je business. Dokonce i ta veřejnoprávní.

A bude hůř.