Rada České televize, mnohohlavý orgán, který dohlíží na práci generálního ředitele Jiřího Janečka, má zajímavé diváky. To máte tak: jednání radních jsou veřejně přístupná, do Eurestu v hlavní budově, kde Rada zasedá, může přijít kdokoliv. Kdokoliv, koho zajímá, jak se nakládá s jeho měsíčním desátkem za televizor.
Nutno přiznat, že tam nebývá právě narváno. Na jedné straně místnosti se obvykle novináři snaží poskládat výroky radních do nějaké použitelné formy, na straně jiné posedávají zástupci vedení televize a ještě jinde sedí veřejnost. Všechny tři skupiny více méně (ne)soustředěně pozorují stoly uspořádané do U, kolem nichž se rodí námitky, připomínky a návrhy usnesení z pomazaných hlav.
A ještě jedno mají tři skupiny společné: aby to dlouhé, několik hodin trvající zasedání přežily, občerstvují se nabídkou Eurestu. Ten nabízí buď koláč, koláč, kávu nebo kávu, eventuálně zmrzlinu.
Už dlouho si všímám zástupců veřejnosti, kteří Radu ČT docházejí „kontrolovat“. Osazenstvo je stále stejné. Nastupuje na Pražského povstání do autobusu č. 148, sveze se dvě minuty na zastávku Na Hřebenech a pak obvykle tiše prosedí celé jednání s kávičkou po ruce. Jsou to místní důchodci, obvykle čtyři, s absolutní převahou žen. Nepředstavujte si však nějaké shrbené stařečky. Tohle jsou angažovaní důchodci, lidé, kteří potřebují mít své místo. Když nemohou být domovním důvěrníkem, jsou důvěrníkem televizním. Zajímá je naprosto všechno. I plnění usnesení o kontrole usnesení. Tváří se velmi informovaně a sledují své „děti“. Kdepak, za těmihle s Novou nechoďte. Praštili by vás srolovaným týdeníkem Rozhlas a do nejvyšších obrátek by vytočili hlasitost Českého rozhlasu 2 – stanice Praha.
Prosím, každému co jeho jest. Také já už zasedání Rady beru pomalu jako zábavu a občas je mi Jiřího Janečka upřímně líto. Jenom se mi vkrádá do hlavy otázka, koho bude zajímat Rada České televize, až tu nebudou důchodci, kteří jsou v obraze.