V roce 1969 měl premiéru americký válečný film Most u Remagenu. Režisér John Guillermin ho natáčel v Československu. Skoro dvouhodinový snímek vypráví o jedné z bitev druhé světové války.
Film se měl původně natáčet v Západním Německu. Kvůli čilému lodnímu provozu na Rýně ale tamní vláda nevydala potřebné svolení. Jako náhradu tedy filmaři vytipovali lokality v Československu – pro klíčové scény se hodil most přes Vltavu v Davli. Bombardovaný Remagen si zahrál Most, či přesněji řečeno stará část severočeského města, která se měla kvůli těžbě uhlí stejně bourat.
Bylo to tehdy jedno z prvních „západních“ natáčení za železnou oponou, navíc v produkci hollywoodského studia United Artists. Pro československou ekonomiku to znamenalo vítaný příjem v tvrdé měně. Tuto vstřícnost československých oficiálních míst k filmování válečného příběhu použila východoněmecká propaganda jako argument, že v Československu pod Dubčekovým vedením bují kontrarevoluce a špionáž řízená Spojenými státy a Západním Německem.
V květnu 1968 otiskly noviny Berliner Zeitung pobouřené články, že se po Československu pohybuje americká armáda převlečená za filmaře a spatřeny byly i tři tanky západoněmeckého Bundeswehru. Jako důkaz údajné kontrarevoluce otiskla redakce snímek amerického tanku. Už ovšem nedodala, že to jednak byl tank z druhé světové války a jednak fotka z natáčení filmu. ČTK proto poslala východoněmeckému deníku protest, ve kterém popsala, že údajní vojáci s technikou jsou herci a fotografie zachycuje filmovou rekvizitu. Berliner Zeitung opravu ignoroval a upřesnění nevydal.
Zatímco na jaře se natáčelo v Mostě, do městečka jižně od Prahy se štáb přesunul 3. června 1968. Ze starého davelského mostu vznikla pod šikovnýma rukama zaměstnanců barrandovských ateliérů věrohodná kopie mostu u Remagenu, a to včetně kašírovaných věží. Pyrotechnici dokonce odpálili kus skály, ve které vyhloubili tunel (stálo to čtvrt milionu dolarů). Historická bojová vozidla si produkce půjčila z Rakouska. Kolem Davle jezdila menší kolona amerických lehkých tanků, obrněných transportérů, několika džípů a různé další dobové vojenské techniky.
Kromě východoněmeckých novin si fotky z natáčení vyložila po svém rovněž moskevská Pravda. Ta v červenci 1968 zveřejnila záběry filmových zbraní a společně s nimi fabulaci o vyzbrojování odpůrců socialismu americkou tajnou službou.
V hollywoodském velkofilmu dostali několik menších rolí čeští herci, třeba Jan Přeučil nebo Vít Olmer. Mezi komparzisty byli také českoslovenští vojáci a kaskadérská skupina Jaroslava Tomsy. Olmer natáčení popsal těmito slovy: „20. srpna 1968 jsem seděl v německé uniformě na lavičce v Davli, pozoroval jsem most s tisícem komparzistů, střílelo se ze břehu na břeh, miliony tekly proudem,“ vzpomínal pro časopis Týden. Ten den se točil útok obrněné pěchoty na most. „Není to absurdní, střelba uprostřed Čech a v míru?“ přemítal šestadvacetiletý Olmer, který se za svůj výkon těšil na slíbený honorář ve výši pěti tisíc dolarů. V tehdejší době to byla obří suma, zejména pro studenta FAMU.
Druhý den jeho úvaha dostala nový rozměr. „Ráno 21. srpna v Davli nastoupili komparzisté v německých uniformách a vtom už přijížděly sovětské tanky. Ruští vojáčci nevěřícně třeštili oči na německou armádu. Asi musel být mezi nimi nějaký intelektuál, protože nařídil zastavit. Nechybělo moc a rozstříleli by nás i s tím mostem,“ dodal Olmer v už citovaném rozhovoru s Tomášem Pechem.
Americký herec Ben Gazzara zase viděl obsazování hlavního města z okna svého pokoje v hotelu. Než vojáci obsadili telefonní ústřednu, dovolal se mu režisér John Cassavetes: „Bene, hlavně ať tě nezabijou. Sehnal jsem peníze na náš další film.“ Jiný herec, Robert Vaughn, ve svých pamětech vzpomínal, že týden nemohl vyjít z hotelu a teprve pak ho dostali přes hranice. Další historku přidal herec Bradford Dillman: „Byl první den okupace a my postávali ve skupince před naším hotelem. Najednou jeden z protestujících Čechů vletěl do hotelu, vyběhl na balkon, kde visely vlajky různých států a sundal tu sovětskou. Vojáky to znervóznilo a namířili své kulomety na naši skupinku,“ popisoval v magazínu Variety. Naštěstí se situace uklidnila a nikdo nepřišel k úhoně.
Natáčení filmu se přesunulo částečně do Západního Německa a částečně do Itálie. Vedoucímu výroby Miltonu Feldmanovi se podařilo pro osmdesátičlenný štáb zorganizovat kolonu taxíků do rakouského Gmundu. Dalších pět týdnů produkce přesvědčovala okupanty, aby vrátili zabavené rekvizity a kostýmy. Se štábem odjel na Apeninský poloostrov i Vít Olmer, který tam přemýšlel o emigraci. Vrátil se až na naléhání svého otce.
Do amerických kin film dorazil v srpnu roku 1969. Československo tou dobou čekalo další drama. Tentokrát však stáli Čechoslováci proti Čechoslovákům. Demonstrace u příležitosti ročního výročí invaze byly tvrdě potlačeny. Ne však okupanty, ale na pokyn těch, do kterých ještě před rokem obyvatelé země vkládali své naděje.